Rachel's desire (CZ)

Kapitola 7: I've never liked balls

Byl večer. Za celý den jsem prošla většinu zahrady. Dawson se vrátil před chvílí. Podle všeho jde o vraždu. Nespecifikoval mi, kdo to byl. Policie prý už případ vyšetřuje a mě se to nijak netýká.

Prošla jsem kolem dveří, které mi byly neznámé. Pořád jsem nevěděla mnoho věcí o tomto sídle, ale zato jsem dostala neomezený přístup do místnosti se šperky. Já ovšem stále obdivuji ten, který jsem od Dawsona dostala. Nenosím ho každý den, připadá mi, že se hodí na více slavnostnější příležitosti. Opatrně, schod po schodu jsem scházela dolů.

Přestala jsem počítat počet dní, kolik jsem tu již byla, i když neuběhl ani týden. Se vším jsem už smířená byla a vlastně mi ani nic jiného nezbývalo.

Otevřela bych si dveře do jídelny sama, jenže mě předstihl nějaký služebný, takže jsem mu jen na poděkování pokývla a vstoupila dovnitř.

Jako vždy, všechno jídlo bylo na stole již připraveno. Jen Dawson dnes nedorazil.

"Markýz je ve své pracovně." Pověděla jedna ze služebných, která se ještě motala kolem.

Přikývla jsem. Byla jsem ráda, že mohu večeřet sama a nemusím s ním vést nudné rozhovory. Usadila jsem se ke stolu, když se znovu ozval její hlas.

"Řekl mi, abych vám oznámila, že se zítra bude konat ples. Oslavuje se první letní den. Chtěl vám to říct osobně, ale je zaneprázdněn."

"To chápu. Děkuji." Usmála jsem se na ni a pak se otočila zpět k mému jídlu. Dnes bylo něco na způsob obalené ryby. Od malička jsem ryby zbožňovala, ale dopřávali jsme si je pouze o Vánocích. Nejspíš je hned poznat, že se tu nešetří, jako u nás doma.

To, že tu bude zítra ples mě vůbec neutěšovalo. Já se plesům vždy snažila vyhýbat mílovými kroky, ale teď se mi to evidentně nepovede. Už vůbec, jen důvod plesu, první den léta? Taková prkotina a už se kvůli ní musí vytvářet slavnost.

×××

Už jen tak, možná z důvodů, že se mi nechtělo spát jsem se procházela po zámku. Mohla být tak osmá hodina, nanejvýš devátá. Jemně jsem našlapovala na koberec, jako bych byla malá myška. Občas jsem si tak připadala.

Zaslechla jsem hluk dveří a později i spatřila Dawsona, jak konečně vychází ze své pracovny. Byl tam schovaný už pěkně dlouhou dobu. Chvíli, jen na maličkou chvíli mezi námi vznikl oční kontakt. A pak nevím, kdo byl ten první, který vydal krok k tomu druhému, ale ocitli jsme se u sebe.

"Řekla vám Anet o zítřejším plesu?"

"Ano." Přikývla jsem.

"Těšíte se?"

"Víte, nikdy jsem neměla ráda plesy."

"To je škoda. Myslel jsem, že někdo jako vy plesy zbožňuje."

"Nevím, na základě čeho jste to zjistil. Vypadá to, že ty drby nejsou zase tak moc pravdivé."

"Nechal jsem vám ušít na ten ples šaty. Máte je už ve své ložnici ve skříni. Jsou tři, doufám, že si nějaké z nich vyberete."

"Možná, že bych mohla být znovu v černé."

"Na první den léta se to nehodí."

"Budu originální. Černou už jsem měla. Mohla by to být tmavě modrá." Pokrčila jsem rameny.

"Tmavě modré mezi nimi jsou také."

"Ach, v tom případě možná fialové."

"Uvidíme se zítra." Ušklíbl se a uklonil.

"Zítra." Sladce jsem se usmála a nechala ho kolem mě projít. Nemohla bych lhát, kdybych tvrdila, že jsem nehořela nedočkavostí po nových kouscích do mého šatníku. Netrvalo to dlouho a opustila jsem mé předešlé místo směrem k mé ložnici. Od večeře jsem se tam snad ani nezastavila.

Možná, nejspíš, průměrnými kroky jsem se dostavila k pokoji a rozevřela skříň. Měl pravdu, navrchu, přes šatní tyč byly položeny tři nové šaty. Všechny jsem je vzala a opatrně položila na postel. Všechny jsem si pečlivě prohlížela.

První, ty, o kterých mluvil Dawson, byly tmavě modré, s dlouhou suknicí, jako všechny. Rukávy začínaly od ramen a mohly směřovat asi tak do půlky paže. Na pase je zdobily malé, blýskavé kamínky, které se sem tam objevily i na suknici. Druhé byly světlé, něco mezi nebeskou modrou a bílou. Ramínka jim chyběla. Pas zdobil zlatý pásek. Suknice byla opravdu obrovská, avšak jemně řasená. Ale ty poslední, dokonale červené mě uchvátily. Zamilovala jsem se do nich na první pohled. Ramínka měla střižená kolem ramen. Šaty byly jemně zřasené a suknice velká, avšak ne tolik, jako u světlých šatů. Vzala jsem je do rukou a přešla s nimi před zrcadlo. Dala jsem je před sebe a usmála se. Vezmu si tyhle. Červená barva sice nepatřila mezi mé oblíbené, ale tyhle šaty mě prostě a jednoduše uchvátily.

Mé vybrané šaty jsem vložila zpět do skříně, zatímco zbylé dvoje nechala před ní. Možná bych měla myslet na to, že mám vlastně velké štěstí, ohledně mého vztahu s Dawsonem. Není na mě zlý a obsypává mě dárky. Jenže i tak, i přesto, že by to mohlo být horší já s tímto vztahem nesouhlasím. Věřím na pravou lásku. A to ta mezi mnou a Dawsonem určitě není.

-

○ Kratší kapitolka, ale i tak doufám, že vás potěšila :)

○ V příštím díle ples a i pár nových postav :)