Rachel's desire (CZ)

Kapitola 16: Never say never

"Čokoládovna!" vykřikla jsem s úsměvem a podívala se všude kolem sebe. Prodávali tu horkou čokoládu, ale i všechny možné pralinky a bonbony. 

"Líbí se vám tu?"

"Že se ptáte, to víte, že ano! Je to tu skvělé." Procházela jsem všude kolem regálů zaplněných čokoládou až po malé ochutnávací stánky. Bylo to tu úžasné, já milovala čokoládu a tohle byl opravdový ráj. Bylo tu tolik příchutí, které jsem neznala. Tolik překrásných věcí na jednom místě. Zvenku se ozývala hudba, pravděpodobně tam panovala nějaká slavnost. 

Jako malé dítě, které se ocitlo v místnosti plné jeho oblíbených hraček, které si vždy přálo jsem s údivem obcházela celý obchod. 

"Kdyby se vám něco líbilo, řekněte mi, já  vám to-"

"Ne. Prosím, nic mi nekupujte." Zavrtěla jsem hlavou a odmítla jeho nabídku. Přikývl. 

"Takže," podívala jsem se mu do očí, "jaká další místa máte v rukávu?" usmála jsem se. 

♦♦♦

Prošli jsme si snad celý Londýn. Právě jsme byli na cestě zpátky k našim koním. 

"Bylo to úžasné." Řekla jsem. "Moc bych vám chtěla poděkovat za celý tenhle úžasný den."

"To nejlepší vás vlastně teprve čeká." Usmál se.

"Zítra?" vyzvídala jsem.

"Pokud si to tak přejete, určitě." 

"Nemůžu se dočkat." 

"Dáme si další závod na koních?" 

"Přeci bych si nenechala utéct takové vítězství zdarma." Ušklíbla jsem se. "Ale teď nemůžete mít náskok." 

"Stejně jste mě dohnala."

"Jsem v tom dobrá." Usmála jsem se. 

"Mohla byste se někdy zúčastnit opravdových závodů."

"Nemyslím si, že by všechny potěšilo, když by vyhrála žena." Povzdechla jsem.

"Třeba by vás začali respektovat."

"Možná malá menšina." Podívala jsem se vzhůru na nebe. Bylo tak úžasně modré a všechny mraky vypadaly jako z rukou umělce. 

"Jsme u koní. Takže, závod?" otočil se ke mně.

"Závod." Ušklíbla jsem se.

Koně už byli osedlaní, takže jsme téměř v té samé chvíli seděli již na jejich hřbetech. Tentokrát byl závod férový, oba jsme vyjeli v ten stejný čas a jak jinak, než že bych já vyhrávala. Vítr si pohrával s mými vlasy, slunce nás ještě z posledních sil obdarovávalo paprsky a vůně jehličí všechno tak moc zpříjemňovala. Po chvíli jízdy jsem již spatřila obrovská zámek a ještě větší zahrady do kterých jsme později vjeli. 

Přijela jsem do stáje, kde jsem mého koně předala služebnému a pár sekund počkala i na Christiana, než přijede také.

"Děkuji za závod." Usmála jsem se na Christiana. 

"Vážně byste nad těmi opravdovými závody mohla zapřemýšlet."

"Nerad vás vyrušuji," vstoupil do diskuze sluha, tentokrát ale jiný, než ten, který nám odstrojoval koně, "mám vám vyřídit, že ve velkém sále se koná další slavnost, sám král si přeje, abyste se po svém příjezdu zpět na Dvůr dostavili."

"Děkujeme za informaci." Řekla jsem s úsměvem. Přikývl a odešel. "To se u vás ty slavnosti ději každý den?" otočila jsem se k Christianovi. 

"Král chce mít zábavu." Pokrčil rameny. "Když nejsou nějaké výjimečné situace, nějaká slavnost se koná vždycky."

"Jaká je královna Anna?"

"Nevím. Moc ji neznám. Řekl bych, že s králem se vzali hlavně kvůli rozšíření anglického území." Jak jinak. Král ke své královně neprojevuje ani špetek úcty. 

Přikývla jsem. 

"Podíváme se tedy na tu vznešenou oslavu," povzdechla jsem, "a zítra nezapomeňte na to nejlepší místo." Usmála jsem se. 

♦♦♦

Společně jsme přišli do místnosti přeplněné lidí. Hned jsem poznala několik tváří. Můj manžel v koutku s nějakými muži, které jsem doposud neznala, Beth, dvorní dáma, která se momentálně smála v okolí královny a král. Král, který vypadal, že si mě všiml mnohem dříve než já jeho, jelikož jsem jeho zrak zpozorovala právě na mě po delší dobu. Propichoval mě pohledem jako nikoho jiného. S doprovodem Christiana jsem se vydala směrem k němu. 

"Vaše Výsosti." Uklonila jsem se. "Na vaše přání jsme se dostavili." Usmála jsem se. 

"Zatančíte si se mnou." Nevypadalo to moc jako otázka. Odložil na stůl svou sklenici vína a chytil mě za ruku.

"Bylo by nevhodné odmítnout." Podívala jsem se na něj a šla s ním až k tanečnímu parketu. Tohle bude už můj druhý tanec s králem. Proč zrovna já?

"Víte kolik dívek by bylo poctěno, kdyby se mnou mohli tančit? Alespoň jednou. Jen se rozhlédněte, je jich tu plný sál." Jako by mi četl myšlenky.

"Snad mi prominete, ale já mezi ně nikdy nepatřila." 

"Vám se líbí můj bratranec, Christian, že?" podívala jsem se přímo do jeho očí. 

"Do toho vám nic není." Zakroutila jsem hlavou. 

"Takže líbí." Ušklíbl se.

"Jsme přátelé." Řekla jsem. "Nic víc."

"To mě potěšilo dvojnásobně."

"Nedělejte si žádné naděje. Já jsem na rozdíl od vás věrná."

"Nikdy neříkejte nikdy." Zašeptal.

"Ta slova vezmu v potaz."

"Vy jste strašně zvláštní osobnost."

"O vás by se dalo říct totéž." 

"Snad se budeme vídat častěji, Rachel." 

Uklonila jsem se. Konečně tanec skončil. "Bylo mi ctí." Zalhala jsem s úsměvem a odešla směrem k Dawsonovi. Jeho oči jsem na sobě cítila ještě dlouhou dobu. 

Sotva jsem k mému manželovi došla, zrovna se rozloučil s těmi neznámými muži a já je tak neměla ani šanci poznat.

"Kdo to byl?" zeptala jsem se.

"Jsi zvídavá." Podíval se na mě. 

"Nejspíš." Pokrčila jsem rameny.

"Staří známí."

"Skvělé." Usmála jsem se. 

"Jaký byl tvůj den?"

"Perfektní." Usmála jsem se nad těmi všemi vzpomínkami. "Možná by jsi se mohl s Christianem začít také bavit."

"S Christianem?"

"Vévoda James." Ušklíbla jsem se.

"Vypadá dobře." Usoudil a dolil si do své sklenice víno.

"Můžu u tebe dnes zase spát?" zeptala jsem se.

"Kdykoli."

"Děkuji." Řekla jsem a znovu ho opustila, tentokrát jsem se vydala směrem k Christianovi. Alespoň jeden pořádný tanec.

---

○ Další kapitola na světě ♥♥♥

○ Postupně se do všeho začne dostávat takový "akčnější" děj, doufám, že se těšíte :)<33

○ Mimochodem, kdo je váš favorit z těch tří "nápadníků"? Christian x Dawson x král?