Rachel's desire (CZ)

Kapitola 10: It's for you

Dnes jsem měla krásný spánek. Sice jsem šla spát velmi pozdě, kvůli plesu, ale i přesto můžu říct, že to byl snad jeden z těch nejlepších. Byla jsem plná energie a nadšení.

Procházela jsem chodbou, která vedla z jídelny ven. Právě jsem totiž doobědvala, bez Dawsona, který se fláká kdoví kde. Jenže právě on mě překvapil na mé cestě do zahrady.

"Co se děje?" zeptala jsem se otráveným hlasem. Plánovala jsem si krásnou procházku zahrady a on mi ji teď zmařil.

"Něco pro vás mám." Usmál se.

"Ale vždyť už přeci víte, že dary si mě nekoupíte." Zamračila jsem se.

"Stačí mi, když budete mít radost, pojďte za mnou." Řekl a ani se nepokusil čekat na mou odpověď. Prostě jsem šla za ním, ale co mě překvapilo, měli jsme namířeno ven. Procházeli jsme překrásnou zahradou, která teď v létě mohla být krásnější, než kdykoli jindy a já si pouze lámala hlavu s tím, kam vlastně jdeme.

Až teprve, když jsme se začali přibližovat ke stáji, tak mi to došlo. Uprostřed ní stál nějaký sluha a hlídal překrásného, černého mustanga, který tam poslušně stál.

"Můžeš jít." Řekl Dawson sluhovi, který ho ihned uposlechl.

"Přišel jste mi ukázat nového koně?"

"Je pro vás." Usmál se a pohladil mustanga po čele.

"Vy jste mi koupil koně?" zakroutila jsem hlavou a usmála se doširoka.

"Samozřejmě. Říkala jste přeci, že máte mustangy ráda."

"To ano." Přikývla jsem a přiblížila se k mému mustangovi.

"Jaké mu dáš jméno?"

"Bude to Anděl." Zasmála jsem se a naskočila na něj. Přitiskla jsem hlavu k Andělovi a hladila ho po hřívě.

"Vy se na něm chcete projet?"

"Ovšem."

"Není osedlaný a vy nemáte vhodný oděv."

"A odkdy vy jste ten, který chodí každý den do kostela a dodržuje každé pravidlo?" ušklíbla jsem se. "Vsaďte se, že budu rychlejší." Řekla jsem a vyjela na Andělovi ze stáje. Bylo to dost těžké, protože nebyl osedlaný a vlastně i má cesta byla nepohodlná, jelikož jsem musela mít obě nohy na stejné straně, ale přesto jsem si jízdu užívala. Jediné, co na sobě kůň měl byla uzda.

Běžela jsem s Andělem neznámo kam. Cítila jsem vítr v mých vlasech a užívala si každou sekundu. Netrvalo to dlouho a já zaslechla odrazy kopyt jiného koně. Byl to zcela jistě Diablo, který zase běžel jako blesk.

"Vím, že v tobě něco je." Zašeptala jsem Andělovi do ucha a následně mu dala příkaz pro rychlejší jízdu. Nemohla jsem Dawsona nechat mě jen tak předjet. Běželi jsme lesem, možná podobnou cestou, jakou jsem jela poprvé s Dawsonem. Slunce se schovávalo a mračna šedivěla. Obloha vypadala smutně, jako by se měla každou chvíli rozbrečet.

Otočila jsem se přes rameno, abych zhodnotila, jak daleko ode mě byl Dawson s Diablem a musela jsem uznat, že mě bohužel dohánějí.

"Hyjé!" křikla jsem a nato se Anděl rozeběhl, co nejrychleji mohl. V dálce jsem zahlédla louku, na které jsme si dávali závod. Cítila jsem v sobě štěstí, pocit vítězství a neuvěřitelnou svobodu, kterou jsem pociťovala vždy, když jsem jela na koni takovou rychlostí.

Ocitli jsme se na velké louce a já na chvíli zavřela oči. Užívala jsem si vítr, který mi bouchal do očních víček. Představovala jsem si, jak jsem šťastná, doopravdy šťastná. Otevřela jsem oči těsně před tím, než jsme s Andělem zastavili a bohužel, Dawson nás dohnal tím způsobem, že uprostřed louky by ve stejnou dobu, jako my.

"Zalíbil se vám?"
"Anděl je perfektní." Usmála jsem se. "Myslím, že po troše zkušeností by z něj mohl být stejně dobrý kůň, jako je Diablo."

"Proč jste mu dala jméno Anděl? Je černý jako uhlíky."

"Protože to, co je důležité je očím neviditelné." Odpověděla jsem a zahleděla se na nebe. Nedaleko se ozval hrom.

"Bude pršet." Promluvil Dawson a jeho kůň zařehtal.

"To je škoda. Nejraději bych se celý den jen projížděla."

"Na neosedlaném koni?"

"Dobře, nejdřív bych si ho osedlala, pak bych se na něm projížděla." Zasmála jsem se. Marně jsem se snažila přijít na to, proč mě Dawson obklopuje dary, proč i přesto, že já po něm netoužím se mi snaží vyhovovat ve všem. Jaký ho k tomu vede důvod?

"Chtěla byste ještě jeden závod? Kdo bude dřív doma?" ušklíbl se Dawson.

"S radostí." Odpověděla jsem a rozjela se. Jenže jen o pár sekund později už běžel Diablo přede mnou. Ale ani přesto jsem se nevzdávala a pokoušela jsem se jet, co nejrychleji Anděl dokázal. Pobíhal lesem, kolem pařezů kličkoval jako zajíc, přeskakoval spadlé větve a dupal po malých větvičkách. Předběhli jsme Dawsona a já se pro sebe usmála, i když můj náskok netrval moc dlouho. Nakonec to dopadlo tak, že výherce byl Diablo, ale Anděl se také snažil. Nebyla to zase nějaká velká mezera, kterou měl za Diablem. Byla jsem ovšem šťastná, že jsme se o nic nevsadili.

Seskočila jsem z koně na zem. Sotva jsem se dotkla země, venku znovu zahřmělo. Dnes budu pravděpodobně usínat s deštěm, za což jsem ráda. Já miluji déšť.

"Vyhrál jsem." Zašklebil se Dawson a odvedl svého koně do jeho stáje.

"Takže teď je to jedna jedna." Ušklíbla jsem se i já, "uvidíme příště." Řekla jsem a pozorovala Dawsona, jak ukládal i Anděla.

"Jsem si jistý, že vyhraji."

"Já si jsem jista víc."

"Co způsobuje vaše sebevědomí?"

"Prozradíte mi, co způsobuje vaši egoističnost?"

"Já nejsem egoistický." Bránil se s úšklebkem.

"Nejste." Zakroutila jsem hlavou ironicky. "Jste prostě jenom jeden z těch úžasných mužů, který je výjimkou z pravidla, který je jiný a zajímá se i o ostatní, že?"

"Ovšem. Jsem vyložený altruista." Usmál se.

"To je skvělé. V tom případě bych si dnes objednala nové černé šaty. Rád pomáháte druhým, že?"

"A co se stalo těm starým?"

"Už jsou obnošené. Naposledy jsem je měla na svatbě a myslím, že bych si měla obměnit šatník."

"Nejste vy trochu egoista?"

"Ne. Jen využívám toho, že jste tak ochotný a obětavý altruista a rád mi pomůžete." Usmála jsem se sladce.

"Budou tmavě modré." Prohodil.

"Černá látka došla?" zašklebila jsem se.

"Bohužel." Pokrčil rameny s jeho úšklebkem, který je pro něj typický.

"Děkuji." Koutky rtů mi mírně naskočily nahoru a já se uklonila.

-

○ Rachel už má nového koně <3

○ Dnešní kapitola taková oddechová, moc se toho nestalo, ale později se to rozjede :)<3