Rachel's desire (CZ)

Kapitola 15: You make me feel happy

Otevřela jsem oči do slunečného dne. Pravděpodobně byla brzská hodina ranní, jelikož za oknem stále panoval velkolepý východ slunce. Otočila jsem se na druhou stranu postele a zjistila, že jsem musela Dawsonovi v průběhu noci nějakým způsobem odcizit i jeho polovinu peřiny, protože jsem ji znovu celou vlastnila jen já. On stále spal.  Byl rozcuchaný a aniž by se mi to chtělo přiznávat, byl dost roztomilý a fakt, že spal bez košile, takže jsem měla šanci spatřit jeho vypracovanou hruď, všechno ještě zhoršoval. 

Otočila jsem hlavu zpět směrem ke stropu. Pozorovala jsem každičký detail, ale nenašla jsem sebemenší náznak nějakého nedostatku. Žádná prasklinka nebo pavučina. I když jsem měla možnost vstát a podívat se kolem zámku, nechala jsem ji plavat. Čekala jsem, než se Dawson probudí, protože kvůli včerejšímu incidentu jsem ztratila důvěru chození po zámku úplně sama.

♦♦♦

Zrovna jsem detailně prozkoumávala vzor peřiny, když jsem kousek od sebe zaslechla jemné zabručení a následné protažení. Jeho ruka se mě i málem dotkla, kdybych se včas o kousek neposunula. 

Ani nevím proč, ale podívala jsem se na něj a usmála. "Dobré ráno." Řekla jsem. 

"Jak dlouho už jsi vzhůru?" otázal se. 

"Asi půl hodiny." Pokrčila jsem rameny. 

"Aha." Pousmál se a evidentně se i docela podivil, že mu schází peřina, ale nic neříkal. 

Chvíli mezi námi panovalo ticho, ale to přerušilo krátké zaťukán na dveře. Po chvilce se i dveře otevřely a dovnitř vešla nějaká služebná. 

"Dobré ráno," řekla a uklonila se, "doufám, že vás neruším, jen jsem přišla oznámit, že v jídelně je již připravená snídaně." 

"Skvělé." Usmála jsem se. 

"Markýzo Dawsonová, vy jste zde také. Myslela jsem, že jste ve svém pokoji. Nějaké služebné už se chystaly jít vás převléct." Vypadala docela překvapeně. 

"To je v pořádku, vyřiďte jim, že se převléknu sama." Pořád jsem se usmívala. 

"Jistě," přikývla a zmizela za dveřmi. Opatrně jsem se naklonila, vzala své šaty a vyskočila z postele. 

"Uvidíme se na snídani." Podívala jsem se na Dawsona, který si už bral svou oprávněnou polovinu peřiny. 

"Už se těším." Usmál se. Otočila jsem se a odešla směrem k mé ložnici, kde si vyberu hned ty první šaty, které mám v mém zavazadle. Bylo sice zvláštní chodit po zámeckých chodbách jen ve spací košili, ale konec konců byli jsme jen tři pokoje od sebe. 

V srdci jakoby mi něco prasklo, malinký výbuch překvapení, právě jsem naproti sobě spatřila krále, který byl už jen necelých deset kroků ode mne. Díky bohu jsem byla už u mého pokoje, takže jsem mu pouze popřála dobré ráno a rychle vklouzla dovnitř. Opřela jsem se o dveře a podívala před sebe. Nevím, jestli bych měla k Dawsonovi chodit celý týden přespávat nebo se k němu rovnou přestěhovat. Já opravdu nechci mít s králem vůbec nic společného. Už teď jsem dost zamotaná do Christiana a Dawsona, natož se stávat ještě královou milenkou.

♦♦♦

K snídani tu byl opravdu obrovský výběr, nejraději bych to snědla úplně všechno. Na dnešní den jsem měla naplánovanou projížďku po městě s Christianem, na kterou jsem se nemohla dočkat. Byla jsem ráda, že jsem alespoň našla někoho s kým mohu trávit čas a být při tom šťastná. 

Snídaně uběhla vlastně docela rychle, čekala jsem nudnější a delší odpoledne. Právě jsem stála před stájí s mým koněm a čekala na Christiana, než přijde i s tím jeho. 

"Jste připravena na tu nejzábavnější projížďku ze všech, Rachel?" 

"Určitě." Usmála jsem se. 

"Slyšel jsem, že máte rychlého koně."

"Jsem dobrá jezdkyně." Ušklíbla jsem se. "A můj kůň je jedním z nejlepších." 

"Předveďte se." Řekl s úsměvem a ihned nato se rozjel. 

"Máte náskok!" Zabručela jsem a rozjela se také. Neměla jsem ponětí kam pojedeme, pouze jsem následovala Christiana a snažila se ho předehnat. Chvílemi na nás dopadalo tolik slunečního světla, že jsem musela na chvíli zamhouřit oči a nechat mého koně, aby jel sám. Zajeli jsme do lesa. Milovala jsem lesy a vůni všech stromů. 

Jeli jsme už dlouhou dobu, ale nakonec se mi Christiana podařilo předehnat i s jeho několikametrovým náskokem. Nevěděla jsem, kam mám jet, avšak Christian nic nenamítal, takže to byl pravděpodobně správný směr. 

Za několika stromy jsem již měla šanci spatřit nějaké budovy. Vjížděli jsme přímo do centra Londýna. Zpomalila jsem, jakmile se kolem nás začaly objevovat domky a Christian mě tím pádem ihned dohnal.

"Když jste projížděla Londýnem do paláce, líbil se vám?" 

"Popravdě," rozhlédla jsem se kolem, "očekávala jsem více." 

"Tak mi dovolte vás přesvědčit, že to tu není zase tak špatné." Usmál se a sesedl ze svého koně. "Tady můžeme nechat koně a projít se pěšky." Podal mi ruku, abych mohla seskočit lépe. 

"Toho člověka znám," dodal, "postará se o ně."

"Dobře." Přikývla jsem a předala mého koně do opatrovnictví Christiana, který jej zavedl dovnitř prostorné stáje. Pozorovala jsem každý jeho krok. Přemýšlela jsem, jestli do něj jsem zamilovaná. Jestli by něco takového mělo vůbec cenu. Byla jsem přisouzena k životu, který jsem ani mít nechtěla. Ale jakákoli známka vzpoury by byla zamítnuta. Zničena. Nemůžu o svém životu rozhodovat. Jediné, co mám právo cítit je bezpráví. I kdybych si našla někoho, koho bych z celého srdce milovala, nemůžu. Jsem vdaná. Obhajoba proti všemu, co bych opravdu chtěla. Jsem vdaná.

"Jste v pořádku?" vyrušil mě Christian. Nějak jsem si nevšimla, kdy přišel zpátky. 

"Ano. Jen jsem se zamyslela." Pokrčila jsem rameny. 

"Víte jak jsem vám včera říkal o tom nejúžasnějším obchodu?"
"Jistě."

"Nejdříve půjdeme tam." 

"A co je to za obchod? Protože prosím, neříkejte mi, že to jsou šaty." 

"Ne." Usmál se. "Zdaleka ne." 

"Dobře." Podívala jsem se přímo do jeho očí. "Zaveďte mě tam." Chtěla bych ho chytit za ruku. Moc. Ale nemůžu. 

---

○ Po sto letech další kapitola :D Fakt, jsem s tím hrozná :// Whatever, snad se vám líbila a  těším se na všechny názory <3