Další dny ubíhali úplně normálně. Vždy po škole jsme s Ann měli nějaké plány a nikdy jsme se nenudily.
Dnes je středa a jdeme do naší oblíbené kavárny naproti altánku. Normálně si povídáme a co se nestane... Zase Ross. Moc jsem ho nepotřebovala vidět, pak na něj zase budu celou noc myslet a nebudu kvůli němu spát, skvělý no...
"Ahoj Emmo" usmá se na mě Ross. "Můžu si přisednout?" Zeptal se a já jsem se z toho chtěla vykroutit, tak jsem rychle řekla, že už jsme na odchodu a vyběhla jsem ven z kavárny.
*pohled Rosse*
Co jsem tý holce udělal? Proč se mi teď tak vyhýbá? Nojo, já jsem debil! Neměl jsem jí říkat, že mám holku...Ani to není pravda, byl jsem nervózní, tak ze mě vypadlo tohle. Bože já jsem vůl! Co mám teď dělat? Nechci, aby se mi vyhýbala... Jo, asi jsem chtěl, aby trošku žárlila a aby věděla, že o mně ten zájem je, ale nechtěl jsem, aby to dopadlo takhle, že mi neřekne ani slovo.
*pohled Emmy*
"Ann? Nevíš co je Rossovi? Od tý doby, jak jsme se potkali v tý kavarně se tváří nějak smutně. Už je to přes týden, co jsem ho neviděla se usmát. Zrovna jeho, takovýho šťastnýho a vysmátýho kluka." Třeba se s ním rozešla ta jeho krasavice." Řekla Ann a smála se na mě. Mě teda moc do smíchu nebylo, bylo mi ho líto. Řekla jsem si, že za ním půjdu a zeptám se ho, jestli se něco nestalo. Měla jsem zamířeno přímo za ním, ale objevily se tam ty dvě krávy Sandy a Janet... Naštvala jsem se a šla jsem domů. Ty dvě byly tak poslední na co bych dneska měla náladu!
Doma jsem si udělala večeři, pustila jsem si film a když skončil, šla jsem do postele. Celou noc jsem přemýšlela nad Rossem. Co když už vážně není s tou jeho holkou? Mám v hlavě plno otázek, na které bohužel neznám odpovědi. Druhý den na obědě jsem si všimla, že Ross sedí sám, tak jsem toho využila a sedla jsem si k němu dřív, než tam přiskákají ty dvě a "zlepší" mi náladu... Bylo na něm vidět, že je pořád smutnej a taky tak i zněl.
"Ahoj Rossi, děje se něco? Poslední dobou jsi nějakej skleslej a už mě nebaví se na to dívat, tak co se stalo? Jestli otravuju, tak to promiň, zase půjdu." "Ne, nikam nechoď! Hele stav se u mě po škole jo? My máme do tří, tak pak přijď až budeš mít čas." "Dobře" Řekla jsem takovým zvláštním tónem.
Měli jsme odpoledku a já se vůbec nemohla soustředit, celou dobu jsem myslela jen na to, co mi Ross asi řekne.
Když už to mučení konečne skončilo, šla jsem domů, trochu jsem se upravila a vyrazila jsem za Rossem.
