Ahoj, takže tady je další kapitola:) Trochu smutnější, ale snad se bude líbit:))
*Rydelin pohled*
Měli jsme moc práce, takže jsme se vrátili až ráno. Usli jsme ve studiu. Tak to dopadne vždy, kdy si řekneme "na chvilku si odpočinem."
Cestou jsme se stavili do Starbucksu pro kafe, aby jsme se trochu probudili. Vzala jsem i Emmě, čokoládové, její oblíbené.
Když jsme přišli domu, kluci si sedli k televizi a já jsem šla za Emmou. Ross ani asi nevěděl, že tu je, jinak by za ní hned letěl. Když jsem přišla k Rossovi do pokoje, kde měla spát Emma, nebyla tam. Asi šla domů, pomyslela jsem si. Tak jsem šla k sobě do pokoje a tam jsem jí uviděla... Ležela zkroucená na mojí posteli, tak jsem jí chtěla probudit, když jsem jí chtěla otočit, všimla jsem si modřiny na jejím čele. Trochu jsem se zděsila, tak jsem do ní začla strkat, aby se probudila, ale ona nic. Ani se nehla... Byla jsem strašně zmatená a bylo mi jasný, že za tím stojí Sarah. Emma by si takhle sama nezvládla ublížit.
Dala jsem si ucho k jejímu levýmu prsu, abych zjistila, jestli jí bije srdce a to se mi moc ulevilo, protože jsem slyšela pomalý "bum, bum..bum, bum"
Rychle jsem zavolala záchranku a všechno jsem šla říct Rossovi. Ten z toho měl ještě větší nervy než já.
Za to můžu já! Neměla jsem jí tu nechávat samotnou! Sakra, proč?!!
*Rossův pohled*
Když jsme ráno přišli domů, sedl jsem si k televizi a nic jsem neřešil. Asi po deseti minutách dolů přiběhla Rydel a začala strašně šílet. "Rossi?! Emma! Asi tu byla Sarah!..." Začala vyděšeně křičet se slzami v očích. "Cože? Ona tu byla Emma? Sama? Co se stalo?!!" Vyskočil jsem a běžel jsem nahoru. "Chtěla jsem, aby šla se mnou, ale nebylo jí moc dobře a byla strašně unavená, tak jsem jí tu nechala. Myslím, že usla ve tvém pokoji, tam byla když jsem odcházela a teď jsem jí našla u mě v bezvědomí s velkou modřinou na čele.. Já jsem jí nabízela, že tu s ní zůtanu, ale ona si prostě nedala říct. Já jsem tak blbá, kdybych tu zůstala, nic se nestane." Všechno mi to řekla, když jsme běželi nahoru. "Klid Rydel, ty za nic nemůžeš, nikdo nemohl čekat, že se zase objeví ano?" "Dobře, snad to nebude moc vážné, příště už jí nesmíme nechat samotnou!"
Byl to hrozný pocit, vidět jí jak tam tak leží s tou obrovskou modřinou na čele. Strašně jsem si vyčítal, že jsme v tom studiu usli! Kdybysme přišli domů, nic by se možná ani nestalo.!
*Rydelin pohled*
Asi po třech minutách přijela záchranka. Já s Rossem jsme jeli s Emmou tou záchrankou a ostatní přijeli později autem.
V nemocnici nám pan doktor řekl, že je to celkem vážné. Emma prý musela schytat pořádnou ránu nějakým velkým předmětem. "Sestřička jí píchla injekci proti bolesti, aby jí ta hlava moc nebolela až se probudí. Má vážné poranění lebky, ale vzbudit by se měla do čtyři a dvaceti hodin, můžete tu s ní zůstat jestli chcete." Sdělil nám pan doktor a tak jsme tam zůstali. Rocky, Riker a Ell tam taky chvíli byli, ale pak jsme je poslali domů. Stačí, že jsme tu my.
Zapomněla jsem si doma mobil, tak se tam stavím a asi bych to měla říct i paní Davisové, Emmině mamce. Když jsem přijela domů, byli tam asi tři policejiní auta a vyšetřovali to. Zjistili, že jí Sarah dala lampičkou po hlavě a našlo se dost důkazů, že se ty dvě prali. Z holčičí bitky nikdy nevzejde nic dobrého a to zvlášť, když se perou kvůli klukovi.
Vzala jsem mobil, chvíli jsem mluvila s těmi policisty a pak jsem ve dveřích uviděla paní Davisovou. "Dobrý den.." Tak smutně jsem pozdravila a řekla jsem jí i policstům, že půjde se mnou. "Co se stalo? Kde je Emma?" Ptala se. "Emma se porvala s jednou bláznivou holkou..." Všechno jsem jí to vysvětlila. Začala brečet a bylo jí líto i naší sestřenice, ale co se stalo, se prostě stalo, s tím už nikdo nic neudělá.
"Emma má pokoj č. 28" Řekla jsem jí. Zamířila rovnou tam.
*Rossův pohled*
Držel jsem jí za ruku a čekal jsem až se probudí. Rydel si doma zapomněla mobil, tak si pro něj jela. Když se vrátila, přivezla s sebou i Emminu mamku, tak jsem na chvíli odešel, aby tam s ní mohla být sama.
Asi po půl hodině odešla z pokoje a řekla nám ať jí zavoláme až se vzbudí, že má něco důležitého v práci. "Prosím vás, neberte mě jako špatnou matku, ale já opravdu musím, ředitel mě volá a když ředitel, tak to opravdu nesmím odmítnout, tak mě prosím omluvte a zavolejte hned jak se probere." "Dobře, to je v pohodě." Řekl jsem.
Zase jsme s Rydel šli za Emmou do pokoje, sedli jsme si na židli a čekali jsme. Já jsem jí pořád držel za ruku a neměl jsem v plánu jí pustit. Už nikdy!
Už je 9 večer, sedíme tu asi už 12 hodin, občas si odběhneme pro pití nebo na záchod, jinak jsme furt u ní.
Rydel už usla, ale já furt koukám na Emmu a čekám až se probudí. Mám strach, strašně se o ní bojím...
