Děsivý Halloween ✔

5. Moje milá...

Probudila jsem se v chladné učebně. Zadržela jsem výkřik když jsem spatřila Elizabeth bez očí. Jak se teď bude řídit, když nevidí? Netušila jsem... Pomalu jsem se posadila a spatřila jsem holky jak vrcholily všechny věci z učebny na sebe.

„Někdo vyšel z venku. Je to na chodbě." zašeptala Mia a já vytřeštila oči. To se mi snad muselo zdát! Oni mě skutečně přišli zabít! Přitiskla jsem si ruce na oči. Ne, ne a ne! Tohle se mi musí pouze zdát!

„Přestaňte, jdou si pro mě." zasyčela jsem na holky a ty se na mě zaraženě otočily. Neměly tušení o čem to mluvím, ale já neměla slova jak jim to vysvětlit. Sama jsem to nechápala. Začala jsem ty věci dávat zpět na své místo.

„O čem to sakra mluvíš?" zeptala se mě Mia a přitom se ostražitě ohlédla. Bála se, aby nás někdo nesledoval. Já však pokračovala až do doby než se přede mě postavila Niky s otázkou v očích. Já sklopila pohled.

„Ta holčička o které jste si myslely že je loutka – říkala že dneska musím zemřít. A pokud budu utíkat budou zabiti i lidé, které mám ráda." řekla jsem, ale Niky mi neustupovala. Povzdychla jsem si – mohlo mě to napadnout.

„Nikam tě nepustíme. Pokud máš umřít ty, tak i my. Ale my nedopustíme, abychom zemřely. Přežijeme tuto noc ať to znamená co chce." řekla odvážně Niky, ale já ji odstrčila a pokračovala jsem v přenášení věcí. Nemělo cenu utíkat. Ne potom co jsme spatřila to co se stalo Elizabeth.

Pokračovala jsem až do doby než mě něco srazilo k zemi – a člověk to nebyl. Zalapala jsem po dechu a ohnala jsem se pěstí. Ale zasáhla jsem jen vzduch. Ne nebyl to vzduch – byla to jakási mlha. Zamračila jsem se a opřela jsem se o jednu židli.

„Amy, dost." řekla mi ta podivná mlha. Ne nebyla to mlha. Ani vzduch. Byl to duch. A ten hlas... Ty tvary...

„Mami!" vykvíkla jsem a čelist mi spadla až k zemi. Co tu dělala? A jak to že... nebyla živá? V očích se mi zaleskly slzy. Má máma byla mrtvá? Pevně jsem svírala desku židle a rty jsem pevně stiskla k sobě.

„Všechno ti vysvětlím, vše bude v pořádku." zašeptala a pokusila se mě pohladit po tváři, ale její ruka mnou prošla. Z hrdla mi unikl vzlyk. Co se to tu děje? Jak to že je má matka zde v podobě ducha a říká mi abych přestala?

„Honili i mě, holčičko. A já jim unikla – tím že jsem se zabila sama. Já neměla tu odvahu přežít, ale nechtěla jsem jim dopřát tu radost, aby mě zabili. Ale ty přežiješ, rozumíš?" zašeptala a slzy mi vytekly z očí. Ona spáchala sebevraždu?

„Mami, bez tebe nemá cenu žít!" namítala jsem, ale ona si položila ukazováček na ústa, což bylo znamení na ticho. Já ji však neuposlechla – snad poprvé v mém životě. Příliš krátkém životě. Ale ona byla také příliš mladá na smrt!

„Holčičko, moje milá holčičko. Nic si z toho nedělej. Jako mrtvá ti pomohu lépe než živá. Ty přežiješ, jasný? Nechci tě potkat v podsvětí, zlato." řekla a nejspíše by pokračovala, kdyby se okna nerozrazila a dovnitř nevlétl podivný černý dým.

„Na mojí dceru ani nesáhneš!" postavila se přede mě matka a já rychle začala skopávat věci z té hromady a snažila jsem se dostat ke dveřím. Začala jsem se dusit a holky byly v bezvědomí. Snažila jsem si pospíšit. Elizabeth vyděšeně mňoukala.

„Ty tomu ještě věříš? Když ji nezabili ti přede mnou, mně se to povede!" zařvala ta černota neobvykle hlubokým hlasem. Mě to však nevyvedlo z míry a dále jsem odstraňovala překážky k mé únikové cestě.

„To byla vaše chyba, ty starý blázne! Vy jste dali té holce tu sílu a teď má umřít má dcera!" křičela vzdorovitě má matka a nejspíše se nehodlala vzdát. Rychle jsem odemknula dveře, cestu už jsem uvolnila.

„Amy, uteč!" zakřičel duch mé matky těsně předtím než se vrhla do toho dýmu a já vzala holky za nohy a vytáhla jsem je z toho pekla na studenou chodbu. Běžela jsem na záchod kde jsem popadla kýbl a naplnila jsem ho ledovou vodou. Tu jsem pak vylila holky, které se okamžitě probudily. Vše bylo tak rychlé, že jsem nestíhala zpracovávat mé emoce...