Děsivý Halloween ✔

9. Něco mi dlužíš..!

Opatrně a v naprosté tichosti jsem šla nahoru po schodech a rozhlížela jsem se po případném nebezpečí. Má matka se někam vypařila. Nedovolila jsem si brečet ani se litovat. A přesto že jsem byla zmatená, věděla jsem že tohle není správné.

Věděla jsem, že teď jde o vše. Elizabeth zabila Sophia a Miu unesla nějaká skupinka šílenců. Kdybych ztratila i Niky... To už bych neunesla. Už příliš mnoho lidí bylo mrtvo, dokonce i má matka.

„Amy? Slyšela jsi to?" zaslechla jsem za sebou vytřesený hlas Niky. Nevěděla o co tady jde, přesně tak mi to řekla. A Mia s Elizabeth také umřely naprosto nevědomky. A neprávem. A i když mi matka vždy říkala, že život je nefér, tohle bylo příliš.

„Co?" zeptala jsem se. Opravdu jsem nic neslyšela. Buď Niky slyšela něco jen ve své hlavě a nebo jsem byla naprosto hluchá. Na chvíli jsem se zastavila – v tu dobu už jsm stály v patře – a zaslechla jsem křik. Ano, druhá možnost byla správná. Jsem naprosto hluchá a když jde o život jdu si ponořená v myšlenkách.

Zaposlouchala jsem se do těch výkřiků. Nebyl to jeden člověk – bylo jich více. Znělo to jako kdyby je na nože brali. Což v této situaci bylo vcelku pravděpodobné. Mísil se se smíchem a podle pohledu Niky to bylo to co jsem měla slyšet.

Bez zaváhání jsem se rozběhla po chodbě a husina mi naběhla až ve chvíli, kdy jsem uslyšela hlasité POMOC. Ten hlas jsem znala. Patřil Mie. Byla naživu. Ale to nemuselo trvat dlouho. Ale když jsme chodbou pokračovaly, hlasy se nepřibližovaly ani nevzdalovaly.

Cvak. Tato budova má přízemí, ale i dvě patra. My jsme byly v prvním patře a to druhé bylo všem nepřístupné, protože vkročením tam bychom se mohli prý i zabít. Ideální místo pro zabíjení a nalákání.

„Jdeme tam?" zeptala jsem se Niky. Podle jejího zaražení ji napadlo to samé. Váhala necelou vteřinu a pak řekla, že ano. Šly jsme k prostředním schodům – tedy hlavním. Ty byly jistojistě nejvíce bezpečné. Zhluboka jsem se nadechla a stoupla jsem na první schod.

Kamen, z kterého byly schody vystavěné zde vypadaly nestabilně. S nádechem jsem stoupla i na druhý a nakonec na třetí. Po třetím se schody měnily na dřevěné a neuvěřitelně skřípaly. Když na ten samý schod šlápla i Niky, bála jsem se aby nespadl.

„Dělej." sykla Niky. Měla pravdu. Pokud chceme zachránit Miu, nesmíme se tu loudat jako bábovky. Vzala jsem ty nestabilní schody po třech (nechci si představovat jak vypadají ty únikové) a postavila jsem se před velké dveře jako do nějakého sálu. Byly celé pomalované.

Když jsem se podívala na Niky a ta kývla, rozeběhly jsme se a vrazily jsme vší silu do těch těžkých dveří. Pod naší ránou doslova praskl zámek a otevřely se dokořán. Nám se ukázal pohled na velký sál podepřený sloupy. A k těm sloupům byli přivázáni naši blízcí. Všichni kteří se zůčasnili této zpropadené oslavy.

Nestihla jsem zkoumat tváře, viděla jsem totiž přibližně dvacet vrahů. Všichni to byli muži oblečeni v černém a v rukou svírali nejrůznější zbraně. Byla tam i Sophia. A Mia. Měla samostatný sloup a při našem přichodu ji v očích zazářila naděje.

„Tak tě tu máme." zasmála se Sophie. Zalapala jsem po dechu – nebyla to přece jenom past? Neměla jsem raději utéct? Vyrazit nějaké zamčené dveře a jít na policii? Nevyřešilo by se tím všechno? A pak mě napadla jediná věc, která by mohla pomoci...

„Ahoj, Sophie. Před tím než něco řekneš, musíš přiznat, že mi něco dlužíš. Jelikož mám umřít kvůli tobě a klidně si mě zabijte, mně už to je fuk, mám možnost posledního přáni." řekla jsem a snažila jsem se vypadat sebejistě.

Sophie si povzdychla a luskla prsty. Všichni zamzrli uprostřed toho co právě dělali – několik vrahů si právě čistilo nože a Niky mi pevně svírala ruku. Zamrazila mě když Sophie toto kouzlo provedlo. Ale to bylo jedno.

„Co si přeješ?" zeptala se mě. Já se nadechla – mé přání bylo jednoduché, nic jiného jsem nepotřebovala. A snad by nebyl takový problém ho splnit, ne? Nakonec jsem se nadechla a vyslovila jsem své prosté přání.

„Klidně mě zabij tou nejhorší, nejbolestivější a nepomalejší smrtí, ale nech Niky a Miu žít. Prosím." vyslovila jsem ho a k mému překvapení Sophia přikývla a luskla znovu prsty. Vše se dalo zpět do pohybu a ruka Niky získala normální teplotu.

Přistoupila k několika lidem v černém a něco jim řekla – snad to, že Amy a Niky nechají žít. Pak přistoupila k Mie a rozvázala ji. Na tváři se mi rozlil úsměv. Bude volná, bude žít. To bylo jediné na čem by záleželo. Al ten úsměv byl příliš předčasný...

Pak se totiž stalo něco co se stát nemělo. SOPHIE-VYTÁHLA-NŮŽ-A-ZABODLA-HO-MIE-DO-SRDCE. Mia vyděšeně vykřikla, stejně tak i já a Niky. Ti v černém vytáhli své nože a zabodli je do dalších obětí. Po chvíli jejich křik utichl. Teď šli po nás. Už jsme zbyly pouze mi dvě.

Rychle jsem se s Niky otočila a rozeběhla jsem se po schodech dolů. Začaly se za námi bortit, ale s tím vrazi neměli problém. Všichni jsou mrtví. Už jenom my dvě...