Děsivý Halloween ✔

8. Mia...

„Musíme dál." zašeptala mi Mia do ucha. Už několik minut jsem seděla a houpala jsem to malinké kočičí tělíčko v náručí. Byla jsem celá od krve a od slz. Holky tam seděly jako by tomu nemohly uvěřit.

„Mia má pravdu." řekla Niky. Políbila jsem tu kočku na hřbetu i když to bylo mírně nechutné. Ale bylo mi to jedno. Pořád to byla Elizabeth. Položila jsem ji na zem a zvedla jsem se. Bylo mi jedno jak strašně musím vypadat.

„Omlouvám se, Eli." řekla jsem těsně před tím než jsem se otočila. Můj původní plán bylo jít po těchto nouzových schodech. Kdybych však neuslyšela další kroky a hlasy. A bylo jich mnohem více než kdykoliv předtím.

Popadla jsem holky za zápěstí a rozeběhla jsem se. Po chvíli jsem je pustila, aby běžely samy. Byla jsem rychlejší než ony – sakra proč zrovna ony musí být tak pomalé? Kroky se ocitly v přízemí a já přidala.

„Tamhle jsou!" zakřičel někdo. V tom zmatku jsem nepoznala zda to je mužský či ženský hlas. Doběhla jsem k hlavnímu schodišti, které nebylo strmé jako ty nouzové, ale něco mi v tom zabránilo. To něco bylo má matka, která křičela od druhého nouzového schodiště.

„Sem!" křičel její duch a já znovu chytila holky za zápěstí, aby nezůstaly pozadu. Běžela jsem tak rychle, že bych nejspíše uběhla svůj osobní rekord, přece jenom mi v tuto chvíli šlo o život. Tentokráte jsem holky za zápěstí nepustila, i když mě to zpomalovalo.

Byla jsem relativně v klidu až do chvíle kdy nám do nouzového schodiště zbývalo pouhých deset metrů. Přesně v té samé části budovy byly i šatny. Tady začal ten horor. Ve třidě naproti prvnímu nouzovému schodišti jsme potkaly tu kočku... Pane bože, Elizabeth. Co bych udělala kdybych ztratila i Miu s Niky? A přesně v tom okamžiku jsem ucítila jak mi někdo násilím vytrhl z rukou Miu.

„Mio!" zařvala Niky, ale já ji táhla dál. Ta skupina lidí se rozesmála. Nedovolila jsem se otáčet. Mé matce v podobě ducha se roztřásl spodní ret. A já sotva popadala dech. Až když jsem vyšla prvních pět schodů jsem se podívala na skupinku v černém, kteří unášeli křičící dívku.

„Mia." vzlykala Niky. Ty dvě si byly tak blízko! Pane bože, proč unesly ji a mě nechaly být? Matka nás začala popohánět po schodech, ale já ani Niky jsme se nedokázaly hnout. Další ztráta. Jaká byla pravděpodobnost, že ji nezabijí?

„Amy, už jsme tu jenom my dvě a já nic nechápu." obrátila se ke mně Niky a já se na ni podívala. Jak to že to nechápala? I já v tom měla určitý zmatek, ale ona je vždy ta nejchytřejší, která všechno dokáže vyřešit s chladnou hlavou. Teď ale vypadala jako by se měla zhroutit.

„Vždycky když někde jsme se mi začne točit hlava a přijde mi jako by vše bylo v mlze. Mia a Elizabeth... odešly a nevěděly pro co. Prosím, já nechci umřít s nevědomostí jako ony." řekla, ale já kývala hlavou k nesouhlasu.

„My dvě nezemřeme, Niky. Už nikdo dneska nezemře a už vůbec ne nevědomky. Nesmíme dovolit, aby ztráta těch dvou byla zbytečná, jasný?" řekla jsem. Nechtěla jsem jí to vysvětlovat. Místo toho jsem si vybrala lži. Ale já chtěla umřít co nejrychleji, ale Niky by mi to nedovolila. Já však nechtěla aby umírali ostatní. Ne takhle a ne teď.

„Jdeme. Možná se dá Mia ještě zachránit." řekla jsem a tím jsem dala Niky špetku naděje, i když jsem tomu sama nevěřila. A tak jsem se vydala nahoru po schodech.