Děsivý Halloween ✔

11. Všechno je špatně...

Zalapala jsem po dechu a otevřela jsem oči. Byla jsem zpátky v té polorozpadlé třídě. Byla jsem neskutečně vyděšená. Co když má volba byla skutečně špatná? Ta pravděpodobnost byla příliš velká.

Pomalu jsem se posadila a rozhlédla jsem se po třídě. Ostrov zmizel, nábytek byl zpět na svém místě. Nezdálo se mi to náhodou? To jsem si myslela do doby než jsem na zemi spatřila Niky, která byla bílá jako křída a z úst jí vytékal pramínek krve.

„Niky!" vyjekla jsem a překulila jsem se rychle k ní. Byla jsem po tom šíleném večeru neuvěřitelně unavená. Nahmatala jsem jí tep – úspěšně. Oddychla jsem si. Žije. Zatřásla jsem s ní, dala jsem jí facku, ale neprobírala se. Nejspíše jí dali pěstí, aby upadla do bezvědomí.

V kleku jsem zatím přemýšlela co budu dělat dál. Čekat na další hrůznosti? Čekat na smrt? Nebo někam utíkat? Ale nemůžu nic udělat bez Niky. Dále jsem vyčkávala než se probudí, ale po několika minutách mi to přišlo jako šíleně dlouhá doba.

Rychle jsem se jí pokusila ještě jednou nahmatat tep – ale neměla ho. Nedýchala. Byla mrtvá. Rychle jsem si zakryla ústa rukami a z mého hrdla vyšel hlasitý vzlyk. Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne a ne! To nemůže být pravda!

„NIKY!" křičela jsem a škubala jsem si vlasy. Z očí mi teklo tolik slz, že jsem skoro nic neviděla. Jen rozmazanou šmouhu. A Niky. Mrtvou Niky. Proč ji zabili mě tím mučí? Proč to dělají tak složitý?

„Já tě tu potřebuji! Neodcházej! Neodcházej za Miou a Elizabeth! Ty tu musíš zůstat! NIKY!" ječela jsem panicky. Bála jsem se samoty a smrti. A teď tu bylo obojí. Mé největší strachy se stávali skutečností.

Později se jednotlivá slova smíchala do křiku, který neměl konce. Z mého hrdla vycházelo tolik sípavých zvuků, že jsem je v životě neslyšela. Ty zvuky byly skoro mimozemské. Ale zdaleka nedokázaly představit můj žal.

Najednou jsem zaslechla sípavý nádech. Rychle jsem si setřela z očí slzy a spatřila jsem Niky, která začala kašlat krev. Ona žije? Nebo už začínám tak šílet že mám vidiny? Z úst mi vyšlo její jméno. Ona se ke mně obrátila.

„Amy... Proč jsi to udělala? Proč sis vybrala jeho? Tvá volba je..." mluvila v záchvatu kašle s utrpením v očích, ale než mi stihla říci jaká je má volba, padla k zemi a její hrudník se již nezvednul. Začala jsem ječet.

„Niky! Niky! Jaká je má volba! Prosím vzbuď se! Niky, Niky, Niky!" lapala jsem po dechu a začala s ní panicky třást. Ale její oči mluvily za vše – byly vytřeštěné a už v nich nebyly ty její jiskřičky. Byla pryč. Stejně jako Mia a Elizabeth.

Plná vzteku a žalu jsem se zvedla a přešla jsem k nejbližší lavici. Vší silou jsem bouchla do její desky a ucítila jsem prudký nával bolesti. Po mém nárazu se na lavici objevila prasklina. Čelist se mi roztřásla a s tím jsem do lavice kopla až přepadla.

Popadla jsem nejbližší židli a rozběhla se ke staré tabuli. Vší silou jsem zarazila kovové opěrátko do tabule a pak ho zase vytrhla. Židli jsem zahodila a vrhla jsem se ke skříni, kterou jsem převrhla a později jsem na ni skákala tak divoce až jsem na zadní desce vytvořila díru.

Nechtěla jsem, aby mi krvácela jen duše a tak jsem zatnula pěst a rozbila vlastní rukou okno. Do plic se mi dostal ledový vzduch a z kloubů ruky mi vytryskla krev. Začala jsem postupně rozbíjet okna. Žádná fyzická bolest nedokázala překonat tu duševní. Nic jsem na svém těle necítila.

„Proč?" dostala jsem ze sebe a přešla jsem zpátky k mrtvému těla mé kamarádky. Nedokázala jsem se na ni dívat a tak jsem ji převrátila na břicho to jsem dělat neměla – po zádech se jí táhla hluboká rána, na kterou se lepily její krásné vlasy. Ten pohled jsem neustála a omdlela jsem.

**

„No tak, Amy, pojď s námi" ozval se přede mnou pisklavý hlásek. Otevřela jsem oči a okamžitě jsem poznala malou Niky. Světlé vlasy měla svázané do dvou culíků a usmívala se. Všude všechno kvetlo a před očima mi prolétl motýl.

„Když já nevím jestli je dobrý nápad jít za školku..." zašeptala jsem a opatrně jsem se rozhlédla zda nás někdo neposlouchá. Byly jsme tu jen my dvě a Mia. Ta hnědovláska, která si mě prohlížela pohledem a z očí jí šlehaly blesky.

„Tak si tu zůstaň. Pojď, Mio." štěkla uraženě Niky a já zůstala sama.

**

„Pojď za mnou." zašeptala mi osoba do ucha se zvoněním. Rychle jsem se zvedla – byla do desetiletá blondýnka, nejkrásnější na celé škole. Byla to Niky – co mi tak teď mohla chtít? Poslušně jsem za ní cupitala jako ocásek.

Došly jsme na záchod, kde již u topení stála Mia. Ta se tvářila neutrálně, ale její oči mě probodávaly pohledem. Malinko jsem se ošila. Pak jsem svůj pohled přesunula na Niky jejíž modré oči najednou měly podobný pohled jako Miin.

„Už nejsi moje kamarádka." řekla chladně a já se s brekem otočila a zmizela.

**

Stála jsem na chodbě a přede mnou stála brýlatá Elizabeth, vlasy zapletené do copů. Vztekle jsem na ni zavrčela, když za mnou chodila jako pes. Už jsem nedokázala udržet ten vztek a tak jsem vybuchla.

„Sakra, to že nejsem s Niky ještě neznamená, že za mnou můžeš chodit! Vypadni a opovaž se přede mnou ještě ukázat! Běž si za někým jiným, stejně blbým jako jsi ty!" ječela jsem a ona se na místě rozbrečela. Já se svezla na zem.

**

„Amy?" zaslechla jsem za sebou hlas. Můj útěk z šatny se ten den nevydařil. Otočila jsem se na Miu, která se škrábala na zátylku. Dívala se na mě omluvně – to bylo snad poprvé co z jejích očí nešlehaly blesky vzteku.

„um, chtěla jsem se ti omluvit. Nemohly bychom začít od znova a přestat se hádat?" zeptala se mě a já se rozzářila. Místo odpovědi jsem ji pevně objala.

**

Pak jsem stála v naší třídě a hleděla jsem na dívku, která seděla na lavici a hlavu měla v klíně. Blonďaté vlasy jí spadaly do obličeje. Hned mi bylo jasné kdo to je a tak jsem se k ní rychle přiblížila.

„Niky, co se stalo?" zeptala jsem se a vyskočila jsem vedle ní na lavici. Konejšivě jsem ji objala kolem ramen a začala ji houpat. Tak jí vždy uklidňovala její maminka. Ona svůj pohled zvedla a přes slzy se na mě usmála.

„To Mia... Já... nenávidím ji. Tajemství?" řekla mi a já pokývala. Pak se čelem opřela o mé rameno a rozbrečela se nanovo. Nechtěla jsem se jí vyptávat co se stalo, a tak mi doslova promočila košili. Ale nestěžovala jsem si.

„Tajemství." zašeptala jsem se, když přestala plakat.