Děsivý Halloween ✔

7. Sophia aneb holčička se vrací

Vyšly jsme na chodbu a holky jen nevěříčně vrtěly hlavami. Ani já jsem tomu nedokázala uvěřit. Ale něco v mé duši mi říkalo, že tomu muži z kouře věřit můžu. Ať je to kdokoliv, ukázal mi pravdu. Věděla jsem, že to je pravda.

„Koukám že jste byly u toho padavky." zasmála se holčička za mnou. Vztekle jsem se otočila. Jí se věřit nedalo. Neznala slitování. Byla to obyčejná mrcha, která se mnou manipulovala. Stiskla jsem čelisti k sobě.

„Taky tě ráda vidím, Sophie." falešně jsem se usmála a založila jsem si ruce na hrudi. Holky za mnou couvaly, ale já se jí nebála. I když bych měla. Věděla jsem že mi neublíží. I přesto co mi řekl ten muž.

„Jak to že znáš mé jméno?" zasyčela a v jejích očí se mihl temný stín. Já se jen usmála. Přece jenom nevěděla úplně vše. Přece jenom nebyla vševědoucí a to mě neskutečně uspokojovalo. Nasadila jsem pokřivený úsměv.

„To ten padavka mi ho prozradil. A taky jsem díky němu zjistila, že jsi neuvěřitelná lhářka a mrcha." řekla jsem s ledovým klidem, i když jsem se někde uvnitř neuvěřitelně třásla. Ona se pouze zašklebila.

„Je to služebník zla a navíc neuvěřitelný lhář bez citů." snažila se mě přitáhnout na svou stranu, ale já se jen rozesmála. Ještě jak najednou začala mluvit medovým hláskem! Můj smích byl jediný zvuk v okolí, ale já to nedokázala zastavit.

„Děláš jako kdybys nebyla zlá! Prý lhář bez citů! Řekl mi o tobě všechno, zlatíčko." smála jsem se a její úsměv z tváře zmizel. V ruce se jí znovu objevil nůž, ale já ho ignorovala. Klidně ať si mě tak mrcha zabije.

„To si ten hajzl vypije. Co tím všechno myslíš? Jaké lži ti ten lhář navěsil na nos?" zasyčela a já konečně dokázala ten smích zastavit, ale má ramena se stále otřásala. Kdyby se ta nána viděla! Kousla jsem se do jazyka, abych ten smích potlačila.

„Přestaň ze sebe dělat andělíčka, mrcho. Kdyby byl lhář, nezuříš tak. A taky bys na ně nenadávala kdyby byl na stejné straně a ty určitě hodná nejsi." rozzuřila jsem jí ještě více než byla a vztek jí škubal obličejem.

„Já a mrcha? To si vypiješ! Věřit tomu idiotovi se ti vymstí!" křičela až jsem si musela zacpat uši. Z jejího hrdla začaly unikat nelidské zvuky a z očí se draly temné stíny. Smích mě opustil. Ona byla něco horšího než mrcha.

„Dnes zemřeš a nic nemůžeš udělat! Nic, nic, nic, nic! Dnes umřeš! Umřeš, umřeš, umřeš, umřeš, UMŘEŠ!" křičela a mně se pod jejím hlasem podlomila kolena. Máchla rukou v které neměla nůž a nějakou mocí mě zasáhla do břicha.

Napřed mě vyhodila do vzduchu a pak jsem tvrdě přistála na zemi. Nedokázala jsem se hnout. Bylo to jako by mě škrtili hadi. Škrtilo mě to až se mi z hrdla dostal vzlyk a nedokázala jsem potlačit tu bolest. Holky na tom byly podobně.

„Ty zmije! Ty za vše můžeš, ty! Zabij mě rovnou, mrcho jedna!" řvala jsem z posledních sil. Místo toho mě neviditelní hadi ještě více stlačili. Dostala jsem ze svého hrdla něco jako výkřik a dostala jsem se k jejím nohám. V ruce se jí zaleskl nůž. Tak ať si mě zabije.

„Mám větší moc než ty." zasyčela a šla k holkám. Nešla ke mně, ale k holkám. Šla k Elizabeth. Ke kočce. I ona se svíjela a vyděšeně mňoukala. A nedokázala jsem nic udělat ve chvíli kdy zabodla ten nůž do malého těla kočky. Až v ten okamžik řetězy povolily, ale Sophia již byla pryč.

„ELIZABETH!" zařvala jsem. Přiběhla jsem k jejímu polámanému tělíčku a chytla jsem ho do náručí. Holky se probraly z transu a já litovala, že ještě nejsem mrtvá.