Děsivý Halloween ✔

10. Už není cesty zpět...

Schody se z námi naprosto rozpadly. Nevěděla jsem kam dál. Bezhlavě jsem zabočila doprava a zamířila jsem k učebnám, které se nevyužívaly. Jít učitelkou nemělo cenu – s největší pravděpodobností už ji dávno zabili. Možná tak i Ericu...

Niky byla zadýchaná, já na tom nebyla o moc lépe. Vidět něčí vraždu není žádná legrace a já tomu prostě nedokázala uvěřit. Jak mohla Sophie zabít někoho tak pozitivního a úžasnýho? Neunavoval nás ani tolik běh jako ta myšlenka na mrtvé těla.

V posledních silách jsem vrazila do jedněch dveří. Chodbou se vrazi proháněli jako o život. Byli na honu. Na našem lovu. Niky byla mimo a opírala se mi o hruď. Za chvíli jsem byla celá mokrá, protože vytrvale brečela. Vypadala jako by vstala z mrtvých.

Rozhlédla jsem se po učebně – díky bohu tu nebyla žádná halloweenská výzdoba. Byli tu pouze pororozpadlé židle a lavice, dokonce i nějaké skříňky a bylo vidět, že ani uklízečky sem příliš často nezavítají.

S Niky v klíně jsem se posadila a dovolila jsem si pustit pár slz z mých slzných kanálků. Vše mě kompletně bolelo a tlačilo a očekávala jsem svou brzkou smrt. Vzdala jsem veškerý boj s těmi myšlenkami. Myslet pozitivně tu zkrátka nešlo.

Ve chvíli kdy se do dveří zaryl nůž celý od krve a prorazil je skrz n skrz, jako by byli z másla, místností se začali prohánět větry. Doslova. Ze všech směrů proudil vítr a přitom byla okna pevně zavřená. Zatracená magie.

Nakonec foukali do jednoho místa – přesně doprostřed místnosti. Tam se za chvíli utvořil vír, který spolknul všechny věci v místnosti. Jen já a Niky jsme tam seděly a pozorovaly to. Slzy si setřela, ale to jí nepomohlo v tom, aby vypadala jako člověk.

Po chvíli vír spolknula země a vysypal se z něj písek. Vypadalo to jako ostrov. Po jeho kraji se objevila spousta lidí – muž v černé kápi, služebník Temného stromu, několik vrahů, Sophie, dokonce i má matka a ta zatracená kočka.

„Přistup k nám." vyzvala mě má matka. Nechtěla jsem nic namítat a tak jsem se oddělila od Niky a přišla jsem do středu toho ostrova – on to byl skutečně ostrov. Při mém vstupu zmizela třída a nahradilo ji moře. Niky někam zmizela.

„Rozhodli jsme se, že ti dáme na výběr tvůj osud. U každé osoby je nějaká možnost – nebudeme ti říkat jaká. Ale i u milované osoby může být možnost nekonečného trestu." řekl ten muž v černé kápi nelidským hlasem.

To snad nemyslel vážně! Mám si vbyrat svůj osud? Tohle snad udělá pouze naprostý blázen! Kdo to vůbec byl v té černé kápi? Proč svou tvář schovával? Nic mě nenapadalo. On však bez vysvětlení pokračoval.

„Ale napřed bych ti měl aspoň ze slušnosti všechny představit. Ne všechny totiž znáš.Toto je Courten jeden z vrahů" kývl k jednomu z mužů. Vrahy je lehké rozeznat – byli celý v černém a jinak než vrazi jsem jim říkat nemohla

„Jsou tu i lidé, které znáš. Tvá matka, Sophia a zabijácká kočka." pokračoval. Takže se Elizabeth proměnila v nějakou... nechutnou zabijáckou kočku? Dost podivná představa... Ale bohužel už to tak bylo. Ale teď byla mrtvá.

„Tohle je Šítár, Mernet, Severn, Pevele a Blenstr. Další pomocníci." řekla muž v plášti a kývl k dalším mužům. Jména ani tváře mi nic neříkali a tak jsem se obrátila k poslednímu člověku, kterého mi nepředstavil.

„A tohle je můj věrný sluha Nestr." ukázal na muže z dýmu. Nestr... To jméno znělo tak... Vznešeně. Nikdy dříve jsem ho neslyšela. A když jsem se přestala zabývat tím jak se jmenuje ten muž co mi odhalil pravou tvář Sophie, došlo mi kdo je ten muž.