Děsivý Halloween ✔

13. Konec...

Přehodila jsem si přes hlavu kápi a naposledy nahlédla do budovy. Líčení, s kterým se tak pracně dělala Erica, bylo právě už naprosto zničené. Co s ní vlastně vůbec bylo? Stala se jednou z mrtvých jako ostatní?

Rozběhla jsem se do parku. Běžela jsem co mi síly stačily. Když jsem zaslechla jak někdo říká „Kam zmizela?", přidala jsem ještě více až jsem prakticky nedýchala. Běžela jsem rychleji než kdykoliv jindy.

Nedokázala jsem uvěřit tomu, že se to děje. Nebyl to jen nějaký blbý fór? Nebo jenom sen a teď se vzbudím doma v posteli? Ale mráz, který mi běhal po zdech a vítr, který mi fukal pod plášť byl příliš skutečný.

Plášť se mi pletl pod nohama a nehřál mě. Ihned se promočil a lepil se na mou holou kůži. Třásla jsem se, neskutečně jsem se třásla. Bylo mi z toho všeho špatně, ale nemohla jsem zastavit. Ne teď. Ne tady.

Vždycky jsem se děsila smrti. A když dávali v televizi horori, a nebo kriminálky, musela jsem odvracet zrak. Dělalo se mi z toho šatně, i když to nebylo skutečné. Přesto se mi to hnusilo. Měla jsem ráda pohádky a romány, věty jako „A žili šťastně až navěky".

A teď jsem se v jednom hororu ocitla. Doslova. Tohle je Halloween. Děsivý Halloween. Plný vražd. Tak to ukazovali některé americké filmy. A teď sr to stalo realitou. Sakra, nikdy jsem nevěřila na žadné mýtické bytosti, proč se mi teď tedy zjevují před očima?

Vždycky jsem doufala na dobrý osud. Na to, že ze sedmi miliard lidí já nemusím skončit nešťastně. Vždycky jsem se zasmála nad myšlenkou, že by se nějaká hrznost mohla stát zrovna mně. A teď se mi dělo něco strašného.

Hlava mi třeštila. Blo to jako by se mi do ní zařezávaly střepy Malé a ostré. Všude. A já krvácela. Na povrch vyplavaly všechny starosti nastřádané za můj život – čerstvé, staré, malé, velké, všechny do poslední. A hnaly se mi hlavou jako vychřice.

Byla jsem na to sama. Vždy tu byl někdo kdo mě může uklidnit – teď jsem však byla sama. Všichni byli mrtví. Má rodina, přátelé, všichni. Při vzpomínce na ně – na mou mámu Niky, Ericu či Miu – se mi do očí nahrnuly znovu slzy. Rychle jsem je setřela hřbetem ruky.

Pokud teď zastavím, zabijí mě. A já nikdy nechtěla zemřít tak brzy. Vlastně jsem si vždy přála být nesmrtelná. Bála jsem se toho, co je po smrti. Chtěla jsem zůsat tady, v místě kde mám aspoň nějakou jistotu. Tu jsem ale teď ztrácela.

Nikdo z těch lidí neumřel ani kvůli Sophii, či kvůli tomu muži z popela. Všichni umřeli kvůli mně. Umřeli kvůli mně. Protože jsem neumřela já. Nikdo z nich pořádně neutíkal. Jen já zbaběle utíkám a odmítám zastavit.

Byla jsem na mostě, který byl na pokraji města. Přede mnou se rozprostíral les, kterého jsem se děsila. Zatřásla jsem se. Neměla jsem kam utéct. Síly mě pomalu opoustěly. Nemělo cenu utíkat, nemůžu běžet věčně. S valstním překvapením jsem se zastavila a otočila se. Chci bojovat.

„Ona se zastavila!" zaslechla jsem unavený hlas, který lapal po dechu. Okamžitě jsem zalitovala, že jsem zastavila. Ale nebylo cesty zpět. Přistoupilo ke mně deset lidí. Královna Xenie III., Temný strom, Sophia, muž z popela a vrazi. Ta banda mužů v černém.

„Vypadá to, že to vzdala." vysmála se mi Xenie a postavila se ke mně čelem. Všichni mě obklíčili v kruhu a já neměla šanci utéct. Ale nepředstavovali pro mě žádnou hrozbu, ne dokud jsem chráněná osudem. Jediná věc která mě mohla zabít byl ten nůž.

Podívala jsem se královně na ruce, ale ona tu zdobenou dýku nesvírala. Vyděšeně jsem zalapala po dechu. Kde je? Kdo ho má? Královna se rozesmála. I ostatní se rozesmli. Obelstili mě, jsem v pasti! Jsem v háji!

„Omlouvám se, ale musím to udělat." zašeptal mi do ucha hlas. Hlas muže z popela. Hlas Nestra. Hlas sluhy Temného stromu. Hlas toho komu jsem věřila. Hlas toho který mi napovídal, že věří v dobro.

Do hrudi se mi ze zadu zabodla čepel. Vyděšeně jsem se na sebe podívala. Propíchl mě skrz na skrz. Bolelo to. Nesnesitelně. Podlomila se mi kolena a já vyděšeně padla na zem. Díky tomu jsem si nůž zaryla do hrudi ještě více. Pode mnou se objevila kaluž krve.

Spatřila jsem oči plné ohně. A před tím než jsem zmizela z toho prokletého světa se změnily zpátky v lidské. Posledním zvukem byl smích všech devíti přítomných a hrdelní vzlyk Nestra. Poslední chuť byla krev. Poslední cit byla neuvěřitelná bolest. Poslední vůně byla smrt. A pak to všechno zmizelo.

Hi, my readers. Jste na konci prvního dílu. Ano prvního. Nebojte se, jsem sice zlá, ale ne natolik, abych to takto ukončila. Proto máte v další "části" odkaz na pokračování jménem Prokletý Halloween, který jsem sepsala v roce 2016. A pokud čekáte na třetí, nezapomeňte mě sledovat, abyste byli informovaní. A ty další díly jsou mnohem lepší než tyto a stojí za to se na ně podívat. věřte mi. -Vaše Huntress