Děsivý Halloween ✔

6. To on je vinen...

Ucítila jsem kolem sebe mokré ruce, když jsem se zřítila na podlahu. To byly holky. Také jsem uslyšela mňoukání Elizabeth. To mi moc útěchy nepřineslo, i když se nejspíše snažila mě uklidnit. Bože, jak se to všechno stalo?

„Maminka je mrtvá." zašeptala jsem do ticha a dovolila si chvíli ticha. Po tváři mi stekla slza, ale tu jsem hned setřela. Na dlani mi zůstal makeup, který jsem si utřela do černého hábitu, který jsem stále měla na sobě.

„Jdeme k učitelce." řekla jsem a holky pokývaly k souhlasu. Mohla jsem se pouze modlit, aby byla stále naživu, ale stále tam mohly být klíče a tak bych se mohla dostat z této budovy. Právě jsme byly na druhé straně budovy než jsme vcházely u nouzového schodiště. Pořád v přízemí.

Zvedla jsem se a přišla jsem přímo ke schodišti. Chytla jsem se zábradlí a vyšla jsem dva schody než se ze shora ozval dutý smích a kroky, které scházely dolů po těchto schodech. Zalapala jsem po dechu a skočila jsem ze schodů. Rychle jsem popadla holky a zatáhla je do bytu školníku.

Nic tam nebylo. Vážně jsem čekala vše, ale ne prázdno. Zavřela jsem za námi a opřela jsem se o dveře. Zatajovaly jsme dech a snažily se poslouchat kroky na chodbě. Měla jsem neuvěřitelný strach. Nikdy jsem neměla ráda horory a teď jsem byla v jednom.

Než jsem se stačila pořádně vzpamatovat místo celonočního chladu jsem ucítila teplo. Přímo horko. Protože začala hořet podlaha. Společně s holkami jsme vyskočily na nohy, ale uslyšely jsme cvaknutí zámku a byly jsme v pasti.

Oheň se šířil nelidsky rychle. Trvalo pár vteřin než jsem se rozkašlala. Vzala jsem za kliku, ale dveře nedokázaly povolit. Holky do nich strkaly, ale nešlo jim je otevřít. Byly jsme v pasti – zas. A nikdo nám nedokázal pomoci.

„Dnes umřeš." zasyčel za mnou hlas. Zatímco holky strkaly do dveří, já se otočila a ďábelsky se usmála. Kouř z ohně tvaroval lebku. Zadívala jsem se do ní. Magie byla očividně všude. Přesto jsem na povrchu zachovával klid.

„To tvrdíš ty." zasyčela jsem a stiskla jsem ruce v pěst. Ani jsem si za ten den neuvědomila, že se mi některé nehty zlomily. Ale to mi teď hlavu nelámalo. Hlavní teď bylo abych přežila. Nesměla jsem najevo dávat slabost.

„Jasně že to tvrdím! Tolik let se o to snažíme! Kdybys jen věděla jakou mocí někteří z nás vládnou! Například já. Každý se mě bojí do morku kostí. Škoda že mi nedali dnes za úkol tě zabít. Prý tě mám nechat jim." mluvil a já naklonila hlavu.

„Kdybys byl tak mocný, máš dovoleno mě zabít. A když se tak dlouho snažíte mě zabít, vysvětli mi jak to, že se vám to ještě nepovedlo, ty slabochu." smála jsem se. Zjistila jsem, že se i v ohni dá dýchat a holky přestaly páčit dveře.

„Jak se opovažuješ urážet mě! Já jsem nejvěrnější služebník samotného Temného stromu!" syčel a já se zlomila v pase smíchy. To snad nemyslel ten barbar vážně, ať to byl kdokoliv! Tentokráte mé slz nebyly od smutku, ale od smíchu.

„Prý Temný strom! Vy mě chcete opravdu zabít!" brečela jsem smíchy a on jen vztekle zavrčel. Umí tedy lebka vrčet..? To je pouhý detail. Každopádně tato lebka opravdu zavrčela jako kdybych ji opravdu urazila.

„To on uspořádal tuto výpravu, ty... Poznáš jeho moc." říkal vztekle a já přihmouřila oči. Myslel svá slova vážně?

„Řekni mi proč přesně mám umřít. Nikdo mi to pořádně nevysvětlil." zašeptala jsem a on se zarazil. Jako kdyby to nečekal."Říkal si, že mě nemáš zabít. Tak mi to aspoň vysvětli." vysvětlila jsem mu mou žádost.

„K té dívce se dostala magie. Měla ji pouze pohlídat. Vypadala tak nevinně! Ale začala ji zneužívat..." začal s vyprávěním. Snažil se mi říct, že ta holčička je ve skutečnosti vinna? Zavrtěla jsem hlavou.

„Kdo jí dal tu magii?" optala jsem se té lebky a on se odmlčel. Byl to vůbec muž? Jeho hlas zněl tak i rysy té lebky... Vyčkávala jsem odpověď. Možná bych tim nalezla odpověď kvůli komu mám umřít a kvůli komu umírají teď ostatní.

„Já." zašeptal do plamene a já zalapala po dechu. Opřela jsem se o dveře. To on je vinen! Ten kvůli komu mám umřít stojí přímo přede mnou! Kývala jsem hlavou – sice byl služebník zla, ale něco tak odporného...

„Proč?" zeptala jsem se, ale odpoveď nepřicházela. „Okamžitě mi řekni proč! Ty... ty jsi tak odporný a nechutný! I přestože jsi čiré zlo, tohle je odporné! Zabíjet tolik nevinných lidí, kteří přišli za zábavou!" křičela jsem a chtěla jsem skočit do ohně, ale nemělo by to význam.

„Protože jsem musel jít na týdenní očištění. Očištění od zla. A k tomu jsem ze sebe musel na ten týden dostat magii. Dal jsem ji Sophii... tak nevinné a roztomilé jméno, že? Začalo to nevinně – pomáhala chudé rodině. Ale přerostlo přes zlo. A magii mi odmítla vrátit." mluvil téměř lidsky.

„Co jsi byl před tím?" optala jsem se ho. A z lebky se v tom okamžiku stal muž. Krásný muž s ohnivýma očima. Vykročil z ohně a stál přede mnou v podobě člověka. Zalapala jsem po dechu. Vypadal tak normálně... A smutně.

„Byl jsem obyčejný obchodník. Pak však přepadli mou vesnici a buď jsem měl zemřít a nebo se přidat na stranu zla. Já se zbaběle rozhodl pro zlo." vzlykal. Ano opravdu vzlykal. Měla jsem chuť ho obejmout, ale pořád to byl služebník zla...

„Tu magii jsme Sophii odebrali, ale kousek si vzala do hrobu, když byla zavražděna. A když dostala šanci v podobě kočky, stále ji ovládala. A nakonec ti utekla, protože chtěla svobodu. A Temný strom si myslí, že za to můžeš ty. Jsem jen obyčejný poddaný a když neuposlechnu má bolest je ještě horší." šeptal do ticha. Já ani holky jsme téměř nedýchaly.

„Nevymazali ti dobro z duše." vydechla jsem a on se mi podíval do očí. Měl tak překrásné oči... Skousla jsem si ret. Ať to byl kdokoliv, věřila jsem mu. Ať se jmenoval jakkoliv, byl jediný dobrý. Opravdu jsem mu věřila.

„Ani zdaleka ne. Jsem přitíž v peklech." vrtěl hlavou. „Nelze mi pomoci, ale ulehčíš mi tím, když utečeš. Uteč, Amy, uteč." řekl když se otevřelo okno a on začal mizet jako popel. Pořádně jsem kopla do dveří a uposlechla jsem ho.