ACH, ANO! *[CZ]*

KAPITOLA 8

ON

Nechceš se ke mně dnes večer připojit?

Zíral jsem na ni a nestíhal zpracovávat, co se všechno událo během blbých pěti minut. Ležel jsem na gauči a podřimoval u knížky, když se v tom rozdrnčel zvonek. Prudce jsem vylítl. Povalil jsem, co jsem mohl od konferenčního stolku po květináč. A venku byla ona. ONA. Evelyn Warrenová, žena, která vlastnila padesát procent mého srdce. Zbývajících padesát měla Mary. Nemohl jsem z ní zpustit oči, usmívala se a čekala na mou odpověď.

A ta nepřicházela.

„Trevore? Jsi v pořádku?" Zeptal se ten její milý hlásek.

„Ach, promiň. Připadám si jako praštěný po palici."

„Tak nejsem jediná. Mám to stejně po krátkém šlofíku."

Prohlížel jsem si ji a nemohl se na ni vynadívat. Byla prostě krásná. Rozevláté zrzavé vlasy. Obličej bez známek make-upu. Zelené oči se zdály větší. Drobný nosík a rty určené k polibkům. Nekonečným polibkům. A oblečením byla připravená na plavání. Jak jinak. Její bílé dvoudílné plavky prosvítaly skrze nějaký barevný přehoz. Ideální k rychlému svléknutí. Horko začalo proudit mým tělem a měl jsem chuť ji zatáhnout dovnitř. A dělat s ní všechny ty věci, které jsem si vždy přál. Znovu jsem se jí podíval do očí a střetl se s pohledem, který mluvil za vše.

„Líbí se ti to, na co zrovna koukáš?"

„Sakra, „ vyletělo mi. „Promiň mi, já..."

„Já... Co?"

„Vždycky ses mi líbila."

„Opravdu? To jsem netušila."

„Byla jsi vdaná a..."

Přitom slovu trhla a měl jsem sto chutí vzít svou poslední větu zpět.

„Správně jsi řekl, že jsem BYLA vdaná," a smutně se na mě usmála.

„Rád bych ti dnes večer dělal společnost, pokud tvá nabídka stále platí."

„Jistě, budu moc ráda."

„Tak vydrž chvilku, hodím si zákusek od TEBE dovnitř a převleču se do plavek."

O pár minut později jsem už pozoroval, jak se Evelyn pomalu noří do vody. Přidal jsem se k ní a vychutnával si každou minutu její přítomnosti. Hned na začátku mě seznámila se svou lištičkou a smála se, když jsem se jí přiznal, jak jejímu hafanovi říkám. A ona se mi zase přiznala, jak říká kočce své kamarádky. Byla zábavná, přátelská a neuvěřitelně citlivá. Mluvila o svém životě a přitom se hned ptala na ten můj. Viděl jsem v její tváři upřímný zájem.

„Čím se vlastně živíš?"

„Jsem popelář, Evelyn... Neděsí tě to?"

„Proč?"

„Popelář zrovna není oblíbené povolání. A je to ta druhá strana, než ta tvoje."

„Je to povolání jako každé jiné. Někdo to dělat musí. Jejdamane, to zní hrozně. Myslím to tak, že na tom nic nevidím špatného. Hlavní je, když ty v tom vidíš smysl. Je to sice druhá strana od té mojí, jak jsi to tak nazval, ale všechno má své klady a zápory."