Kreatura

I

Jsem skoro stejná, jako ostatní: je mi sedmnáct let, mám dvě velké modré oči, mezi nimi nos, dlouhé velmi světlé vlasy sahající až pod zadek a v žilách mi proudí horká rudá krev... něco mne ode všech přeci jen odlišuje a tím nemyslím to, že mám jen devatenáct prstů.

No a? To mám být hned divná, když jsem si jeden uřízla? Když mi bylo třináct a z nudy jsem se schovávala v temném sklepě, který je pod velkým domem prarodičů a zahlédla tam cirkulárku, nenapadlo mne nic jiného, než ji vyzkoušet na sobě. Rodiče hned přiběhli a chtěli mne odvést do nemocnice, ale já nechtěla a chvíli jsem se jim bránila.

Když už mne ošetřovali, malíček se jim holt zachránit nepovedlo. No a? Proč se z toho hned všichni mohli podělat? Je to snad moje věc, ne? A stejně mi jen překážel. Takže už víte, jak to mám těžké se svými nechápavými rodiči.

Taky beru miliony prášků, tedy aspoň bych měla. Dobrovolně se drogovat vážně nenechám, ale máma mi je možná stejně dává do jídla. To je také důvod, proč od ní skoro nic nejím. Nedá se jí vůbec věřit. Na spaní se zamykám v pokoji, aby mne nemohla udusit.

Ale to je jedno, protože příběh, na který čekáte, začal, když jsme byli v létě na chatě. Prej se mi v přírodě udělá líp, nebo tak něco, prostě mne rodiče zase chtěli mučit, a jako vždy to maskovali slovy „Myslíme to dobře."

Když večer pršelo, ležela jsem na své posteli a sledovala nová videa na YouTube. Už jsem nevěděla, na co se podívat. Nikdo z lidí, které sleduji, neměl nové video. Přemýšlela jsem, na jaké youtubery koukají moje spolužačky, a pak jsem si vzpomněla. Vaďák. Tak se podíváme, jak točí. U prvního videa jsem se moc pobavila, jdeme si pustit další...

Za ten večer (spíš noc) jsem zhlédla všechna jeho videa. Bylo mi celkem příjemně. Ležela jsem si ve své teplé posteli, a déšť bubnoval na střešní okno.

Zmocnil se mne takový zvláštní pocit, nebyla to nenávist, bylo to něco docela jiného, jako nikdy. Chtěla jsem Vadaka hned vidět naživo, ale nešlo to. Nemohla jsem mít něco, co jsem chtěla a na to jsem nebyla zvyklá. Zachvátil mne vztek a chtěla jsem něco rozbít.

Občas mám takový záchvat, kdy potřebuju do něčeho, nebo někoho mlátit, podle toho, co se nabízí víc. No a na to "beru" (neberu) také jedny z mnoha mých prášků.

Srdce mi začalo zrychleně bít, obličej zrudl a já praštila pěstí do tvrdé stěny. V takových chvílích téměř necítím bolest. Pak už jsem jen kopala do postele a do nočního stolku, dokud se mu neulomila noha. To křupnutí dřeva ve mně vyvolalo pocit úlevy. V tom vběhla do pokoje nahoru máma a měla hloupé poznámky. "Proč to děláš? Soňo, proč nepoužíváš ten boxovací pytel, co jsme ti kvůli tomu sehnali?"

Na co pytel, když se ani nedá zničit? Ať si ty jejich výmysly strčej někam! Samý kraviny, co mi "pomůžou" jako kurzy boxu, koňský tábory, terapie se zvířaty... no kraviny pro zvládání vzteku. Proč všichni říkají, že jsem agresivní?

"Každý se snad občas naštve, ne? I vy! Tak toho nechte!" Řekla jsem jí nenávistně. "Ale každý při tom nerozbije nábytek." Řekla matka. Nevypadala ani moc naštvaně. "Chceš si promluvit?" Začala zase. "Víš, jak to nenávidím! Prostě jsem se naštvala, no a?" Máma si povzdechla a smutně odešla dolů do obývacího pokoje za tátou. Super, zase to spolu budou půl hodiny rozebírat.

Sešla jsem po schodech dolů, chtěla jsem se jen napít. Cestou jsem kopla (úmyslně) do stolku před gaučem, na kterém seděli rodiče. Převrhla jsem tím mísu s popcornem a dva hrnky s čajem. "Soňo, to už by stačilo!" Zařval na mne táta. Jen jsem na něj vyplázla jazyk. "Měla bys jít pod studenou sprchu! Zklidni se!" Vstal a křikl znovu. "Vždyť ona za to nemůže Aleši." Říkala mu tiše matka a myslela, že ji neslyším "Ok, sprchu říkáš?" řekla jsem docela klidně a namířila si to přímo do koupelny.

Pustila jsem vodu ve vaně i v umyvadle, zacpala všechny odtoky a už jsem jen čekala. Když voda začala šplouchat na zem, usmála jsem se a potichu se vyplížila z chaty ven do deště. Já déšť miluju.

Jen v teplákových šortkách a tílku jsem vběhla do hustého lesa, který byl hned vedle chaty. Na boso se běželo celkem špatně, ale byl to úžasný pocit svobody. Chvíli jsem se toulala po lese a chvíli jsem jen tak seděla a užívala si volnost a samotu. Déšť neustával. Moje oblečení a vlasy byly už úplně promočené. Po silnici, která vedla lesem, šla nějaká žena s malým chlapečkem. Když mne zahlédla, přidala do kroku a dítě objala kolem ramen. Nenávistně jsem se na ni podívala a užívala si pohled na její vyděšený výraz. Byla tma. Asi jsem usnula, protože už si jen pamatuju, jak jsem se probudila schoulená v mokrém jehličí pod vysokým smrkem.