Kreatura

IX

Vystoupila jsem z autobusu. Těch barevných hlav bylo mnohem méně, než se mi předtím zdálo, jen spousta obyčejných holek. Ani jeden kluk, co by také na dívčím táboře dělal?

Nedaleko odtud je téměř stejný tábor jako tento, ale je chlapecký. Budou v podstatě dělat skoro všechno s námi, jen chatky mají trochu dál.

Všichni se dohadovali a povykovali, aby mohli být na chatce s kamarádkou, nebo naopak aby nemuseli bydlet s tou nebo tamtou. Já stála v ústraní a pozorovala je. Působily jako mravenci, bylo to směšné. Pak jsem si všimla, že u mě stojí ta černovlasá, ta co se mnou seděla v autobusu. Tvářila se asi stejně znechuceně jako já a dívala se na ten hemžící se dav.

„Je to směšný." Navázala jsem komunikaci. „Co přesně?" Řekla, aniž by se přestala dívat na to samé místo. „No všechno." Řekla jsem. Podívala se na mne a zatvářila se jakoby mi rozuměla.

Vyházeli nám kufry z autobusu na jednu velkou hromadu a nechali nás, ať se o ně popereme. Měla jsem sice sto chutí vrhnout se do toho davu a začít kousat a trhat, ale nepůsobila bych už tak nadřazeně a důstojně. Když na to dojde, dokážu hrát dobrou hru na přetvařování. Můžu lidi oslnit nebo zničit, když chci.

Konečně jsem měla u sebe svůj kufr s šla jsem najít naší chatku číslo 15. Ta černovlasá šla za mnou. Měly jsme být ubytované spolu. Byla jsem za to celkem ráda, že nemusím být s nějakou růžovou kravkou, co kouká na pohádky a ráda žaluje.

Otočila jsem klíčem, pomalu jsem otevřela dveře. Ta dřevěná chajda nebyla zase tak moc blbá, jak jsem si myslela. Bylo tam místo pro čtyři. Hned jsme si obě zabraly horní postele. „Ještě k nám šoupnou nějaký dvě holky." Oznámila mi ta černovlasá.

Pořádně jsem si ji prohlédla, trochu větší nos mezi dvěma hnědýma očima zvýrazněnýma širokou černou linkou s ocáskem. Byla celkem oplácaná a nižší než já, ale vzhledem k mé vysoké postavě to nebylo nic neobvyklého.

„Jak se vlastně jmenuješ?" Zeptala jsem se jí. „Ani se neptej." „Ale já jsem se zeptala!" Řekla jsem celkem přísně, tuhle reakci asi nečekala. „Dorota." Zašklebila se. Trochu jsem posměvačně odprskla, i když se mi to jméno celkem líbí. „A ty?" Zeptala se pak.

Chvíli jsme si povídaly, ale potom jsem si na něj zase vzpomněla. Měla jsem pocit, jakoby se zhroutil celý můj život. Přeběhl mi mráz po zádech a potom mne zachvátil nepopsatelný vztek. Trochu jsem si zanadávala a pak jsem z postele vytáhla jedno z prken, které podpíraly mou matraci. Hodila jsem ho po Dorotě. Cítila jsem, jak se všechno hroutí. Nesnáším tenhle tábor! „Zapálím to tu! Celý!" Jednu z mých myšlenek jsem omylem vyslovila.

Při pomyšlení jak spaluji všechny lidi z tábora, jsem se po chvíli trochu uklidnila. Podívala jsem se podrážděně na Dorotu. „Jak to že nezdrháš?" Zavrčela jsem. „Měla bych?" „Většina lidí přede mnou zdrhá nebo tak něco." Dorota na mne v klidu koukal, jakoby potkávala lidi jako já každý den. To se mi celkem líbilo. „Vždycky jsem chtěla potkat někoho, jako jsi ty." Usmála se nadšeně. „Jsi úžasně psycho." „A to je dobře?" Zeptala jsem se. „Jasně je to ..." Do pokoje vtrhly dvě vysoké štíhlé holky.

„Čau, budeme tady prej s váma." Řekla energicky jedna z nich. „Nazdar." Odsekla nepřátelsky Dorota. Já jen znechuceně odfrkla. Přelítla jsem po nich pohledem, opálený sportovní typy s dlouhýma hodně světle hnědýma vlasama. To se teda mám, jsou to určitě takový ty krávy co choděj spát za světla a vstávaj za tmy. Jedno jsem věděla jasně, zničím jim život!