Kreatura

VI

Přišla jsem na zastávku, která stojí asi dvěstě metrů od mého domu na sekundu přesně. V devět hodin nula minut a nula sekund jsem vkročila pod přístřešek na zastávce.

Na přesnost si celkem potrpím, na rozdíl od mých známých, ale něco tu chybělo, spíš někdo. Už tu měla stát nízká drobná bruneta s krátkým mikádem, ano Lenka. Jak si mohla dovolit přijít pozdě?

Už byly dvě minuty po deváté a ona stále nikde. Sedla jsem si na tu špinavou lavičku, co je na zastávkách, a na které sedělo už asi milion špinavých lidí, fuj! Ta představa mne dohnala k tomu, abych si stoupla.

Už bylo skoro pět minut po deváté a ona stále nikde. Potom jsem se otočila a zahlédla jsem to malé stvoření, jak ke mně běží. "Ahoj!" Pozdravila zadýchaně. "Jdeš pozdě." Řekla jsem s kamennou tváří. "Promiň, já..." Podívala se na mne svýma černýma očima, vypadala jako malé štěně. "Žádné promiň mi, čas nevrátí. Ty víš, jak nesnáším nedochvilnost a ty se zpozdíš o tak dlouho! Děláš mi to schválně!" Okřikla jsem ji. "Ne, to ne, já" " Děláš to schválně! A ticho!" Někdo ji vychovat musí. Podívala se smutně do země. „Ehm, a kdy nám to jede?" Řekla po chvíli a přívětivě se na mne usmála. „Autobus nám jede v devět třicet. Ještě si počkáme." Odpověděla jsem co nejpovýšeněji a ona se na mne nechápavě podívala. „Proč byl teda sraz už v devět? To tu budeme čekat pů..." „Ty víš, jak nesnáším ty neúplné časy, pokud jde o mne, všechno musí končit 'nula nula ' Tak nevím, proč se ptáš. Víckrát to opakovat nebudu."

Otočila jsem se k ní zády, aby viděla, že mi leze na nervy, ale ona mne hbitě oběhla. „Promiň, já vím, jsem hrozná." Zamumlala smutně do země. „Pšššš! Už dost! Víš, jak nesnáším omluvy! Nijak mi tím nepomůžeš!" Okřikla jsem ji. „Pro... Ehm, vlastně proč teda jedeme na bubble tak daleko, když jedno máme skoro za rohem?" „To ti řeknu až v autobusu." „Proč?" Podívala se na mne zase nechápavě. „No tak asi protože ses ptala?" „Ale ne, jakože proč mi to řekneš až v autobusu, když teď máme tolik ča.." „Abychom si ukrátily cestu." Skočila jsem jí do řeči. „A není lepší zkrátit si čekání?" „Ne, to není čekání, jsme teď tady na čas přesně od devíti, teda alespoň já." Snažila jsem se jí to vysvětlit. „Jó, jasně ehm nechceš někam radši zajít, než nám to přijede?" „Ne, to bychom se sem nevrátily v devět, ale někdy později, v nějakej hnusnej nepřesnej čas, když opustíme zastávku nebudeme tu, teda já tu nebudu přesně od devíti." „Ehm... chápu." To není pravda, stejně nic nechápe. Nikdo mé úvahy nechápe, ale ona je aspoň respektuje, když ne, tak ji zmlátím. Ostatním je jedno, co říkám a mají s tím dokonce problém. Třeba cvokař to neustále řeší.

Konečně jsme s Lenkou nastoupily do poloprázdného autobusu. A já jí začala vyprávět, proč vlastně jedeme zrovna do tohoto baru. „Ahá, takže za tím je kluk! Takovou tě neznám." Lenka se snažila být vtipná, nebo co to vůbec bylo, řekla to tím nechutným tónem, který mne nutí jí jednu vlepit, ale neudělám to. „Máš s tím problém?" Zasyčela jsem na ni, aby ji ta veselá nálada zase rychle přešla. „Ne, to ne, ale vždy když o tebe nějaký kluk stál, a že jich bylo, akorát jsi jim vrazila jednu mezi oči a šla jsi dál, ale teď mi přijdeš, no celkem jiná a to hlavně když o něm mluvíš." Usmívala se na a mluvila na mne, jako nějaká starostlivá máma. Fuj! „Sklapni! Nemluv tady o citech, fuj! Žádný neexistujou, je jenom strach, nenávist a vztek. To ostatní jsou jen výmysly z růžovoučkejch pohádek pro malý fakany!" „Takže ho jdeš hledat, protože k němu nic necítíš?" Zasmála se mi do očí. To už je moc! „Plesk!" Dala jsem jí pořádnou facku. V očích se jí zaleskly slzy. Trošku zaúpěla bolestí a rukou si chytila zrudlou tvář. Lidé jedoucí s námi se na nás otočili a nechápavě čuměli, ale můj nenávistný výraz zařídil, aby si zase hleděli svého.