Kreatura

II

Přišla jsem do chaty celá zablácená. V klidu jsem prošla předsíní do obýváku. Hned, jak mne otec spatřil, popadl mne za paži a začal tlumeně křičet: „Co tě to napadlo?! Málem jsi nás vytopila! Víš, jak dlouho jsme to museli uklízet?!" Snažila jsem se vysmýknout z jeho pevného stisku, ale nešlo to. „Pusť mne!" Vyjekla jsem. „Ššš, vzbudíš mamku, celou noc jsme po tobě vytírali! Nech ji alespoň chvíli odpočinout!" Když to dořekl, máma zrovna sešla po schodech dolů. Vypadala ztrhaně a nevyspale. Objala mne rukou kolem ramen, i když ví, jak to nesnáším. „Musíš přestat s těmi dětinskými kravinami. My tě máme rádi." Pokoušela se mi hrát na city. Nemohla jsem snést její ruku na svých ramenech. Kopla jsem ji do holeně. Hned mne pustila a spadla na zem. Utekla jsem do svého pokoje.

Když jsem se vykoupala, namazala jsem si svůj hladký obličej bez jediného pupínku krémem. Sáhla jsem po řasence, víc už se skoro nikdy nemaluju. Navlékla jsem na sebe fialové přiléhavé tílko a černou minisukni. Měli jsme jet do blízkého hotelu na snídani. Vyslechla jsem si krátký proslov rodičů o slušném chování a pak se jelo.

U stolu matka skoro usínala. Když jsem se chtěla pustit do jídla, podala mi dva prášky. Dělala jsem, že je polykám, ale zůstaly mi ve tváři. Neměla jsem chuť na další hádky. Když se nikdo nedíval, plivla jsem si je do ruky. Pak jedné malé holceupadl talíř a všichni se dívali jen na ni, naskytla se vhodná situace se těch ohavných drog zbavit, protože rodiče nedávali pozor. Jednu pilulku jsem hodila do matčina hrnku s kávou a druhý skončil v otcově čaji. Dobrou chuť!

Ještě téhož dne jsme se vrátili domů do Kladna. Celý den jsem strávila jen prohlížením Vadimových účtů na sociálních sítích. Zjistila jsem o něm tolik informací, kolik jen šlo. Bydlí taky v Kladně, to je super.

Rozhodla jsem se, že mu napíšu na facebook. Hodila jsem mobilem o postel a otevřela notebook. Napsala jsem mu zprávu: „Ahoj, nechceš se někdy teď sejít? Jsem taky z Kladna a mám ráda tvoje videa. " Byla jsem natěšená a čekala jsem na odpověď. Ani mi to tak dlouho nepřišlo, ale čekala jsem tam asi hodinu a půl. Hodinu a půl jsem tam jen tak seděla a koukala do monitoru. Tak dlouho jsem nikdy pozornost neudržela, a už ani neudržím.

Když už se to nedalo vydržet, vstala jsem od stolu, za mnou stála máma. Nevím, jak dlouho za mnou byla, ale tvářila se trochu překvapeně. „Jak se cítíš?" Začala mne zase štvát a nebylo jí ani trochu trapné, že jsem jí přistihla, jak mne špehuje. „A co chceš jako slyšet?" Štěkla jsem po ní, a doufala, že už dá pokoj. „Ale no tak. Víš, myslím, že ti ta chata prospěla." Mířila tím k tomu, že jsem jim poslední hodinu a půl nijak extrémně neničila život. Žádné málcení, bouchání a křičení. „Budeme tě tam možná vozit častěji, ticho, příroda, les, je to tam lepší." Co tím jako chtěla říct? „Ale já už s váma nikam nechci." Zabručela jsem. „Vždyť to tam máš ráda, tak proč tak vyvádíš vždy, když tam máme jet?" „Ano, to místo možná ráda mám, ale vás ne!" Když jsem to dořekla, v očích se jí zaleskly slzy.