Kreatura

XI

Vzbudila jsem se kolem půlpáté ráno. Celý večer jsem přmýšlela, jak to tu zpopelnit aniž by se na mě přišlo. Seskočila jsem z postele se slovy "Doro, potřebuju od tebe takovou věc." Ale její postel byla prázdná. Ty dvě trapky ještě spaly, takže jsem nepozorovaně vyběhla ven na balkónek, co byl před každým vchodem do chatky.

Dorota tam stála, opírala se o hnijící zábradlí a hulila cigaretu. Trochu se lekla, když si mne všimla, ale svou nervozitu se snažila zakrýt slovy "Co je?" Došlo mi, že sem chodí asi kouřit každé ráno, aby si jí nevšimli ani vedoucí a ani já, protože ví, jak mne kuřáci štvou. "Máš ještě nějaký cigáro?" Zabručela jsem zhnuseně a rukou odháněla ten nechutný kouř. "Po tý tvý přednášce, o tom jaká je kouření sračka a že se nechávám ovládat, jsem si myslela, že ti kouření vadí.." Začala kydat nesmysly a přátelsky se u toho usmívala "Drž hubu, jen se ptám." Vyštěkla jsem na ní. Dorota jen zkroutila obličej a zavrtěla hlavou. "Nevim jak to tady vydržim." Zamumlala do země. "Lžeš." "Nekecám, fakt nemám!" Ukázala mi prázdnou krabičku. Tak teď je teda všechno v háji, potřebuju cigarety, měla jsem skvělej plán.

"A kde je sháníš normálně?" Zeptala jsem se jí. "Kradu je rodičům nebo je občas ve škole prodávaj ty starší. Nakoupěj je levně, protože už můžou a prodaj je dráž." Začala mi to vysvětlovat. Pak mě něco napadlo, ale potřebovala jsem to ještě pořádně promyslet. Zítra jdeme do nedalekého města, abychom si mohli nakoupit. Cigarety se tam rozhodně

sehnat dají. Jak to ale zařídit, aby nám je prodali? Na to abych cigarety ukradla je mívají moc dobře hlídaný a navíc kdyby na nás přišli, tak bychom asi museli odjet domů nebo tak něco a to bych pak vypadala, jako že se nechávám ovládat nějakejma hloupejma drogama a taky bych nestihla vykonat tu krásnou pomstu Kamilovi a všem tady co mě štvou.

Když jsem na snídani vytvářela ve svém talíři úžasnou sochu, která se skládala ze šunky, sýra, kukuřičných lupínků, marmelády, jogurtu a pečiva namočeného v červené šťávě, můj pohled utkvěl na mladé oplácanější černovlasé vedoucí, došlo mi, jak moc je podobná Dorotě (alespoň na tolik, aby se toho dalo zneužít). Vezmeme jí peněženku s občankou a můžeme prodavačům potvrdit, že už nám bylo osmnáct.

Bavila jsem se o tom s Dorotou a ta byla schopná mi pomoct, když jí nechám cigarety, který mi zbydou.

"A vážně si nechceš ostříhat vlasy? Bylo by to důvěryhodnější." Přemlouvala jsem Dorotu. "Vždyť jsem si je jako mohla nechat narůst nebo prodloužit." Stále odmlouvala, nechtěla mít stejné mikádo jako vedoucí. "Ok, ale ještě nad tím přemýšlej!" Řekla jsem jí. Normálně bych ji ostříhala ve spánku, ale budu potřebovat její pomoc, takže si Dorotu nesmím rozhádat.

Přišly jsme na chatku číslo patnáct. Měli jsme si zbalit do batohu věci, o kterých se myslíme, že jsou nejpotřebnější. Za pět minut je nástup.

Na posteli seděla jedna z těch dvou holek, co s námi bydlí, jmenuje se Tereza, a tvářila se zklíčeně. "Klára je na marodce, zvracela a má horečku. Nikam s námi nepojede." Oznámila nám, jakoby to někoho zajímalo. Naprosto jsme ji ignorovaly. Vytáhla jsem svůj batoh a začala do něj skládat věci. "Já tohle znám, když nebyly žádný průsery a věřej nám, rozvezou nás po různých místech a my se budeme muset zorientovat a vrátit do tábora." Vyprávěla nadšeně Tereza. Hned mě napadlo, že se to dá využít. "A jaký vám rozdali číslo?" Zeptala jsem se nenápadně. "Dva!" Vyjekla vesele. "Jedenáct?" Řekla nechápavě tereza proč se o to zajímám. "Aha, já 13." Naklonila jsem se k Dorotě. "Její číslo si pamatuj." Špitla jsem jí do ucha.

Já s Dorou ta Terezou jsme byly posazeny do stejného mikrobusu. Přimotala jsem se k vedoucím a začala se ptát, jak se daří Kláře, to jen abych viděla do papírů, které mají v rukou. Byla na nich mapka! A na ní naše čísla. Nenápadně jsem ji vyfotila a zaplula zpět na sedačku k Dorotě. Na mapce okolí byla rozeseta naše čísla. Hned jsem na ní našla tábor a své číslo. Začala jsem Doře vysvětlovat své plány. "Víš, jak jsem ti vyprávěla o těch pomstách mým bývalým kamarádkám a tak?" "Jo, jasně." "A pamatuješ, jak na nás Tereza s Klárou pořád žalovaly, když jsme nedodržovaly pravidla her..." "Jasně." Už chápala, kam tím mířím. Ukázala jsem jí fotku s mapou. "Takže já jsem tady a ty tady. Máme to k sobě asi kilák a půl, ale kde je sakra ta Tereza?!" Nemohly jsme ji najít. "A tady! Dvojka! Je hned u mne." Ukázala Dora. "Ok, k táboru to máme skoro deset kiláků. A ty to máš k Tereze snad jen půl kilometru. Půjdeš přímo za ní a pak ji budeš sledovat. Ona půjde Stoprocentně správně, rovnou k táboru. Já poběžím za váma a sejdeme se zhruba tady." "Ok, a co bude dál?" Zeptala se netrpělivě. "Zabalila sis vše, co jsem ti řekla?" Dorota energicky zakývala hlavou. "Pomsta." Odpověděla jsem.

...

Snad se vám část líbila. :) Od teď bych chtěla začít vydávat pravidelně, a to každé úterý. Takže 7. bude další část, tato vyšla předčasně, nemohla jsem si pomoct :D