Kreatura

XIII

Konečně jsme došli do města. Všichni se těší, až utratí své peníze za naprosté zbytečnosti, ale nás s Dorotou čeká mnohem těžší úkol, než je nakupování lízátek.

Všichni vedoucí si koupili jen zmrzku a čekali na nás, ale ta tlustá, která se podobá Dorotě, si objednala rovnou celý pohár a ještě k tomu malinovku. Naštěstí se platilo předem, takže peněženku snad už potřebovat nebude.

Stála ve frontě na výdej a já za ní. Dorota by to s těmi svými tlustými prsty nezvládla, pouze vše sledovala z dálky. Já se jen rozhlédla, jestli poblíž nejsou nějací svědkové. Pak jsem natáhla ruku po peněžence, kterou ta vedoucí nosí v zadní kapse kalhot. Rychle jsem ji vyndala, přes tu vrstvu tuku to nemohla ani cítit. Peněženka byla moje. Dorota, která vše pozorovala, si mne na oko k sobě zavolala, abych měla důvod utéct. Za rohem jsme peněženku otevřely. Byly tam doklady! „Super." Usmála se Dora.

Vstoupila jsem do obchodu jako první a vybírala jsem si pití. Chvíli po mně vešla i Dorota. Rozhodně se vydala k policím s časopisy. Chviličku hledala pohledem a pak se natáhla po časopisu o zahradničení, jak už jsme se domluvily předtím. S co nejpřívětivějším výrazem se vydala k pokladně. Já si z chlaďáku vytáhla ovocný nanuk a postavila jsem se do fronty za Dorotu, která si vybrala karton cigaret své oblíbené značky. „Osmnáct už bylo?" zeptala se prodavačka s úsměvem. „Ano." Zasmála se Dorota, jakoby to bylo samozřejmé a začala vytahovat ukradenou občanku. Pak vše zaplatila z peněz, které jsem jí dala u před tím. Vše proběhlo hladce.

Vzala jsem si dvě krabičky, které jsem potřebovala k pomstě a zbytek jsem nechala Doře.

Po chvíli už všude panoval zmatek. Vedoucí si všimla, že jí chybí peněženka. Pořád opakovala dokola: „Když jsem platila tu zmrzku, tak jsem ji ještě měla." Jo jasně zmrzku, celej pohár sežrala! Děti hledaly, vedoucí ji utěšovali a dva jí dokonce nadávali, že nemá tak důležitou věc nosit v kapse. Samozřejmě jsem chviličku předstírala, že hledám. Potom jsem se sehnula k hustému křoví, které bylo u výdejního okénka se zmrzlinou, a předstírala, že jsem tam peněženku našla. „Musela ti tam vypadnout." Řekla jsem té bečce s falešným úsměvem na rtech.

...

Seděly jsme v chatce samy, jen Dora a já. Bavily jsme se o Kamilovi a o těch jeho cvičenejch opičkách. Prý se jmenují Marek a Tomáš. Také mi říkala, že si na ně mám dávat pozor. Každý rok si vyhlédnou nějakou oběť, která je jako já, nežaluje a své problémy si řeší vždy sama, raději se zabije, než aby jí pomohli vedoucí, nebo třeba i policie. Prý už na takový typy mají čuch. A pak tu svou oběť celý zbytek tábora týrají. Dorota říkala, že se mám radši pořád držet v davu, že nevím, čeho všeho jsou schopní, ale mně je to jedno, protože mám v plánu do zítřejšího večera z tábora utéct a navíc si na mě jen tak někdo netroufne. Myslím si, že mě Kamil jen balí, protože jsme si podobní.

Do chatky vletěly jako blesk ty dvě nány, Tereza a Klára. „Na programu je změna!" pískaly, jakoby nás to zajímalo. „Píše se tam překvapení! A překvapení vždy znamená diskotéka!" Radovala se Klára. „No, ale původně tam mělo být vázání uzlů a to je taky pořádná zábava." Řekla Tereza. „Neboj, určitě to jenom přesunuli!" Pískala zase Klára. Potřebovala jsem odtamtud vypadnout, tak jsem si šla natočit pití na záchod. Ten jejich čaj nepiju, ještě do něj dávají nějaký oblbováky, abychom všichni byli jako Tereza s Klárou.

Najednou jsem před sebou spatřila Marka, Kamilovu cvičenou opičku. Asi mne hledal. „Kamil se už na tebe těší." Zasmál se a odešel. No super, jestli tam přijde načesanej v saku a s kytkou, tak ho asi zmlátim. Už se mi totiž stalo něco podobnýho.