Kreatura

IV

Jednou ráno jsem se vzbudila celkem pozdě, tady alespoň na mne to pozdě bylo. Asi v devět hodin jsem vstala z postele, nohy se mi zabořily do fialového huňatého koberce. Hodila jsem přes sebe modrý měkoučký župan a proplížila se ke kuchyni.

Stála jsem za dveřmi natlačená na zeď a poslouchala rodiče. To dělám normálně, tajně poslouchám cizí rozhovory. Když se baví o mně, mohu se na ně naštvat.

Matka něco zrovna říkala otci. "Mám jí tedy říct o té chatě?" " Jasně, že ano." Prohlásil rozhodně. "Ale říká, že to tam nemá ráda. Bojím se, že kvůli tomu zase něco provede." V jejím hlase byl slyšet strach. "Ale notak, neboj. Tak já jí to klidně řeknu. Vždyť víš, že je docela v pohodě, co jsme přijeli." Je si nějak moc jistý. V poslední době jsem jim dost nekazila život. Měla jsem teď jiné starosti, ale budu to muset napravit.

Rozrazila jsem dveře do kuchyně a řekla důrazně hlasem plným nenávisti: „Jaká chata?!" Procedila jsem to mezi zuby, aby viděli, jak moc mne naštvali. „Ehm... zlatíčko, no víš, Soňo, ehm zrovna jsme, chtěli jsme ti to teď, ale ty už to stejně víš, no ještě tyto prázdniny si uděláme znovu výlet, ehm no na chatu." „Ne!" Vyjekla jsem a jedním pohybem ruky se mi úspěšně podařila shodit mísa s ovocem a sklenička, která se následně roztříštila o kachličky a sladký pomerančový džus, který byl v ní, nezůstal nijak pozadu. Rozprskl se asi po celé podlaze. Matka nasadila svůj slavný výraz, který znamená „Budu zase vytírat." A hned na to se tiše rozbrečela a sesunula se na zem.

Otec jí pomohl dojít do pokoje a rychle se zase vrátil za mnou. Unaveně si přejel rukou po obličeji a nahlas vydechl. „Asi sis všimla, že mámě není moc dobře. Bojí se, co provedeš. Ale po tom, co jsme se vrátili, to bylo vše v pohodě. Když už se konečně trochu uklidnila, ty jsi to zase takhle zkazila." „Nemáte mne pořád někam tahat." Trochu jsem si dupla a už jsem chtěla odejít, ale on mne chytil za rameno. „Počkej. Poslouchej, ten pobyt v přírodě ti moc prospívá." „Vy to nechápete, není to tou podělanou chatou, ale Va..." „Čím že?" Podíval se mi nechápavě do očí. „Ničím! A už mne nech!" Zaječela jsem a snažila se zase odejít. „Počkat, počkat, holčičko!" Postavil se mi do cesty. „Nikam nejdeš, dokud to tu po sobě neuklidíš."

Podívala jsem se na tu zasviněnou podlahu. Nejdřív jsem zase chtěla udělat něco, co je naštve, ale pak jsem si uvědomila, že když to vytřu, budu se zas moct věnovat svým věcem, tak jsem si jen beze slova přinesla kýbl s hadrem.

Podlaha už byla skoro čistá a na chatu jsem taky zapomněla. V tom ale přiběhla matka, usmála se a zašvitořila „Jsi šikovná." Co mi zbývá? Znechuceně jsem se na ni podívala. „Ale na tu chatu bychom měli. Mluvili jsme o tom i s psychiatrem. Prý je to moc dobrý nápad. Měl z tebe radost." No jo, co řekne cvokař, to je svatý. Přitáhla jsem si kolena k bradě. Byla jsem moc unavená na to, abych se začala vztekat. Prostě mne chtěj zničit. „Nejedu." Zaúpěla jsem. „Prosím, Soňo, o tom už jsme mluvili. Nemám na dohadování sílu." Řekla velmi unaveně. Přišla mi jak na umření. A to tu únavu přenesla nejspíš i na mne. Když odešla, cítila jsem, jak se mi zase vrací síla. Bylo to divné.