Kreatura

VIII

Asi kolem páté ráno mne probudil zvláštní zvuk. Byl to zvuk zipu. Večer jsem nezamlka! Matka byla u mne v pokoji a zavírala jednu z kapsiček na mém kufru. Balila. Balila mi na tábor! Hned jsem vyskočila. Matka sebou hrůzou trhla. "Co to sakra děláš?!" Zařvala jsem a začala vytahovat oblečení z kufru. "Prosím, nech toho. Pojedeš tam tak jako tak." Třásl se jí hlas. Ustoupila ode mne pár kroků.

Vysypala jsem obsah kufru na zem. Matka mne odstrčil a začala všechno to oblečení skládat. „Víš, že sama si balit nemůžeš.“ Řekla podrážděně.

Když jsem si naposled kdysi balila sama, měla s tím zase nějaký problém. Co jí přijde špatného na tom brát si s sebou nože, zapalovače, sirky, provazy a nůžky?

„Tak si ušetří práci a nebal mi vůbec!“ Zabučela jsem. Ona jen zavrtěla hlavou, nána jedna. Vytrhla jsem jí z ruky tričko a hodila ho přes celý pokoj. „Posloucháš mně?!“ Jekla jsem. „ Ty se přeslechnout nedáš.“ Odsekla mi matka a pokračovala ve skládání. Vyházela jsem zase všechno z kufru.

„Můžu na vás taky zavolat sociálku!“ Zakřičel a jsem. Matka se na mně ani nepodívala. „A nebo ještě líp, policii.“ Špitla jsem a natáhla se pro mobil. „Ne!“ Vyjekla a snažila se mi ho vytrhnout z ruky. Začala jsem mačkat čísla. „Sto… padesát…“ Smála jsem se. „Ne! přestaň!“ Řvala na mne.

Táta jí přišel na pomoc. Hned mi vytrhl mobil z ruky. „Takhle by to nešlo, holčičko!" Odtáhl mne z pokoje až do obýváku. Běžela jsem zpět ale matka se v mém pokoji zamknula, aby mohla v klidu balit.

Další hodinu jsem strávila bušením a škrábáním na dveře. Matka ani otec si toho nevšímali. Díky mé nadměrné inteligenci mi došlo, že je to jen další trik jak na mne: Vše to dělám jen proto, že to upoutává jejich pozornost, to znamená že mně musej mít u prdele.

„Stejně jednou musíš vylízt!“ Zařvala jsem na ni přes dveře.
Po patnácti minutách mne otec odtáhl ode dveří, aby mohla matka vyjít. Nesla můj fialovo-modrý kufr a pak ho zamknula do komory. „Pozítří odjíždíš, ať se ti to líbí, nebo ne.“
                                                                               …
Seděla jsem s rodiči v zamčeném autě (abych nezdrhla) a zírala ven z okénka. Autobus co mně měl odvézt pryč byl jen pár metrů ode mne. Je ještě malá naděje, že budu moci zůstat doma. Třeba se mi podaří utéct, nebo se rodiče slitují… Musela jsem klesnout na to nejhlubší dno. „Prosím.“ Špitla jsem co nejupřímněji. Matka zavrtěla hlavou. „Prosím, já tam vážně nechci.“ Zasípala jsem. „Přestaň to na nás hrát, Soňo.“ Zasmála se nepříjemně matka. „Ty jedna mrcho!“ Křikla jsem.

Rodiče mne odvedli až ke dveřím autobusu. Bylo mi trapný začít se vztekat jak malá před těma všema holkama. Nebylo cesty zpět.

Pár starostlivých rodičů těch rozmazlenejch děcek zůstalo u autobusu a mávalo, někdo jim to i oplatil, ale většina holek se snažila tvářit co nejzhnuseněji. Moji rodiče tam samozřejmě chybět nemohli, matka mi zamávala, já jí to oplatila zcela upřímným zdvihnutým prostředníčkem. Pár holek se na mne užasle podívalo, získala jsem si jejich respekt.

Kufry byly naloženy, všichni byli tam kde být měli, autobus se pomalu rozjel. Seděla jsem u okna a poslouchala hudbu. Lenka mi sice slíbila, že do baru bude chodit každej den, co budu pryč, ale je moc velká kráva na to, aby to dodržela.

Rozhlédla jsem se po autobuse, modré, černé, růžově, červené ani oranžové hlavy se nedaly přehlédnout. Holky co si na rozdíl ode mne potřebovaly svou sílu a nezávislost dokazovat barvením vlasů…

Našlo se tu i pár slušnějších dívenek, které vůbec nezapadaly. I když se to snažily nedat najevo, strach z nich přímo kapal.

Podívala jsem se na holku, která seděla vedle mě. Byla to černovláska a to jak vypadala, připomínalo nepovedený pokus o něco mezi emo a gothic. Ale to byla jen otázka vzhledu, dělala to aby upoutala pozornost a vypadala silněji, uvnitř to byla jen obyčejná holka, co chtěla být něco víc.

Naše pohledy se setkaly, Podívaly jsme se na sebe a hnedka zase ucukly. Byla nervózní, ale snažila se vypadat, že je jí všechno jedno.

Po patnácti minutách jízdy se na mne zase podívala. „A ty tu jsi za co?“ Zeptala se trochu chraplavým hlasem. „Za to, že ještě žiju.“ Odsekla jsem. Čekala, že se jí taky zeptám, ale to se moc pletla.