Kreatura

X

Hráli jsme nějakou pitomou hru v lese i s chlapeckým táborem. Je to takové nepsané pravidlo, že tam posílají rodiče hlavně nevychovaný spratky, aby se trochu napravili, nebo alespoň zkazili ostatní.

Stála jsem v ústraní a opírala se o strom. Ozvalo se zapraskání větviček, blížil se ke mně nějakej pošuk a za ním se táhly dvě jeho cvičený opičky. To je přesný příklad toho spratka a dvou slušňáčků, který tohle místo zkazilo.

Všichni tři mne obklíčili. Nebylo kam utéct. Byli vyšší než já. Na chvíli se mne zmocnil pocit bezmoci. Neubránila bych se jim.

"Nazdar kočičko, jak se jmenuješ?" Syknul slizce. Já se jen zhnuseně dívala do země. Ten slizák mi dvěma prsty zvedl bradu. "Dívej se na mne, když s tebou mluvím!" Pronesl povýšeně. Rychle! Musím rychle vymyslet něco dobrýho! Pomyslela jsem si a zavrčela "No, nerada bych oslepla." Sakra, to je vážně vše na co se zmůžu? Znělo to úplně jinak, než jsem čekala. Tak, teď mi nezbývá nic jiného, než se z toho vymlátit...

"Tak kočička má drápky!" Zamručel mi do ucha ohranou hlášku, já jen využila vhodné situace a kopla jsem ho vší silou přímo do rozkroku. Hned se zkácel na zem a začal mi nadávat. Jeden jedo poskok to dostal donosu a než se vzpamatoval, ležel taky na zemi. Třetí se na mne vrhl. Zabodla jsem mu dva prsty přímo do očí. To ho zastavilo. Vší silou jsem ho kopla do břicha a utíkala pryč. Někam, kde na mne uvidí ostatní, aby mi nic nemohli udělat. "Ty mrcho, ty děvko!" Řval za mnou.

...

Běžela jsem na chatku. Měla jsem strach. Sakra! Co jsem to udělala? To jsem asi vážně dělat neměla. Vylezla jsem si na palandu a strach ze mne rázem opadl. Vlastně jsem možná získala ještě více respektu:

Ještě před chvílí jsem byla na večeři a nasávala odér plísně a přepáleného oleje, který se ke mně v jídelně linul ze všech stran. Odnáším si tak tác s nedojedenou nepoživatelnou polévkou, kterou jsem z nudy okořenila sklenkou tmavě růžové přeslazené šťávy, a najednou vidím toho fracka z chlapeckýho tábora.

Rozběhla jsem se za ním a se slovy papkej kreténe jsem obsah talíře vykydla přímo na něj. Lidi v okruhu pěti metrů se mu začali smát.

Když jsem si později šla odskočit, odchytil si mne u veřejnejch hajzlíků a přimáčknul ke zdi. Z povzdálí se na mne slizce usmívaly ty jeho cvičený opičky. "Ty si ráda hraješ že? Tak teď si budu hrát zase já." Řekl a já cítila svíravý pocit bezmoci. Pak na štěstí se ozvaky klapavé zvuky jak někdo přichází v žabkách a ten fracek ode mne s leknutím uskočil pryč. Využila jsem situace a dala se na úťek na chatku, ale cestou jsem mu vlepila pořádnou facku. Kamil (alespoň tak tomu frackovi říkají) za mnou ještě řval něco jako "Zahráváš si s ohněm!"

Oheň! To je ono! Mohla bych to tu zapálit, proč mne to nenapadlo dřív?