Kreatura

XII

Mikrobus zastavil. Začali si nás volat po číslech. Odešla holka, která měla jedničku a vrátila se se zavázanýma očima a nesměla nic říct, ani slovo. Tereza se na nás energicky otočila a začala vysvětlovat, že to je abychom neviděli cestu a tak. Pak musela odejít, protože si ji taky zavolali. Já Tereze rychle sebrala plnou flašku se Spritem a ze svého batohu jsem vyhrabala Kinedryl. "Bude se jí pěkně chtít spinkat." Zasmála jsem se na Dorotu. "Počkej, proč jsi mi to neřekla dřív?" Vytáhla z batohu taštičku plnou léků, které s sebou neustále nosí kvůli svému mizernému zdravotnímu stavu. "Bez tohodle bych nikdy neusla." Zamávala na mne krabičkou s léky na spaní. Vymáčkla si jich pět do ruky a vhodila je do flašky. "Tak to je super!" Vykulila jsem nevěřícně oči a vrátila lahev do Terezina batohu.

Tereza se vrátila a my se na oko začaly poměrně hlasitě bavit o strašném vedru, které trvalo už několik dní a o lidech, co umřeli na dehydrataci, ale Tereza stejně dbá na věci jako je pitný režim až moc dobře, protože tu dvoulitrovou flašku má v úmyslu do konce hry vypít celou, upozorňovala nás na to už v chatce.

Pak vyslovili mé číslo a já vyběhla z mikrobusu. Už tam čekala vedoucí. "Tákže Soňo, dovezeme tě na určité místo. Ty se odtamtud musíš dostat do devíti večer zpět do tábora, body budou za co nejrychlejší čas a ještě za to, když přinesete něco z tohoto seznamu věcí. Musíš mi odevzdat mobil, abys nemohla použít navigaci, ale za něj ti dám buzolu, ten seznam věcí a tuhle mapku." Ta mapa byla hrozně zjednodušená, takže jen start, cíl a světové strany a k tomu byla nekvalitně černobíle vytisknutá... Ještě že jsme si překreslily tu jejich.

Nějakou dobu nás vezli neznámo kam. Byli jsme přísně hlídáni, abychom si mezi sebou neřekli ani slovo. Postupně nás vysazovali. Pak mikrobus znovu zastavil. "Číslo třináct!" Zavolal vedoucí. Já jsem vstala a on mne vyvedl ven. "Čas ti běží za tři.. dva.. jedna.. Teď!" Strhl mi šátek z očí, sluneční paprsky mne oslnily, i když jich přes větve stromů pronikalo jen pár. Než jsem se vzpamatovala, mikrobus ujížděl pryč. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Tak jo, musím jít tudy! Rozběhla jsem se směrem ke smluvenému místu.

Dorotu ani Terezu ještě nevysadili, takže mám trochu náskok. Poběžím, ale ten batoh je nehorázně těžký...

Po nějaké době jsem narazila na silnici, která vedla lesem. Byla na mapě, vede ke smluvenému místu. Šla jsem vedle ní a dávala pozor, aby mne nikdo nezpozoroval.

Přede mnou se objevila štíhlá dívka s medovými vlasy. Tereza! Šla uprostřed silnice, sotva se vlekla. Po Dorotě nikde ani stopa. Ani na druhé straně cesty nebyla, tak jsem se proplížila k Tereze sama. Doběhla jsem ji, a sundala jsem si batoh. Vytáhla jsem z něj cihlu. (Ano, cihlu.) Tereza nevnímala nic kolem sebe. Ani auto, které se sem z dáli s velikým hlukem blížilo. Naštěstí bylo ještě za zatáčkou, takže mne nikdo neviděl.

Praštila jsem Terezu ze zadu po hlavě cihlou. Skácela se na zem. Auto už bylo v zatáčce. Popadla jsem Terezu v podpaží a odvlekla ji do příkopu vedle silnice. Upadla jsem do spadaného listí a Terezino tělo spadlo přese mě. Náklaďák rychle s rachotem projel, snad nás nikdo neviděl.

Zaslechla jsem cizí kroky. Někdo k nám běžel. Ohlédla jsem se. Dorota! Přiběhla ke mně celá vykulená. "No ty vole!" Vydechla a klekla si vedle mě. "Jako vážně cihla?!" Zasmála se. "Snad už chápeš, proč jsi skoro vše nesla ty." Řekla jsem vážně. Vzala jsem její batoh a vytáhla z něj úplně stejnou flašku Spritu, jako měla Tereza. Odlila jsem polovinu jejího obsahu, aby ho v ní bylo stejně jako v té Terezině a vyměnila jsem je, aby se nikdo nedozvěděl, že měla v pití utlumující prášky. "Hlavní pravidlo - zamést všechny stopy." Řekla jsem Dorotě, ta mi přinesla můj batoh a do toho svého schovala flašku s nadrogovaným pitím.