Kreatura

VII

Seděly jsme v baru a čekaly. Lenka se na mne usmála a zhluboka se nadechla. "Promiň, že to tak říkám, ale... ehm... je to trochu nepravděpodobné, abychom ho tu potkaly." Řekla a trochu se ode mne pro jistotu odšoupla. "Říkala jsem, že ho tam nějaká úplně cizí kur..." "Jo, to vím." Přerušila mne. "Ale co když jen lhala? Nebo co když on někam na prázdniny odjel?" Pokračovala.

"Tak ty mi nevěříš?" Naklonila jsem se k ní. Lenka energicky zavrtěla hlavou. "Jen nechci, abys byla zklamaná, když dnes nepřijde." Řekla smutně. Nechápavě jsem se na ni podívala. "Ty jsi mne asi dost dobře nepochopila, já počítám s tím, že dnes nepřijde. Ani zítra, třeba ani pozítří. Budeme sem chodit každý den, dokud ho nepotkáme." Vysvětlila jsem jí. "Každý den?" Vydechla unaveně

...

Druhého dne ráno jsme se opět vydaly do toho samého baru. S mobilem a se spousty tématy k rozhovoru jsme se ani trochu nenudily. Rodiče byli rádi, že nejsem zavřená doma. Přišlo jim to normální, protože jsem vždy byla celé dny venku. Váďa se tam ani neukázal.

Jednoho dne, bylo to asi úterý, jsem přišla domů z baru. Rodiče ke mně přiběhli a usmáli se. "Ahoj zlato!" Řekla máma. "Ehm... nazdar." Nechápala jsem, co se děje. "Holčičko, víš, jak jsme ti říkali o té chatě?" Usmíval se otec. Na tu chatu jsem úplně zapomněla. "Nejedu tam!" Vyhrkla jsem ze sebe to první, co mne napadlo a ani jsem si nevšímala těch hrozných oslovení. "Tak to je pro tebe dobrá zpráva, protože na chatu nepojedeme." Oznámila máma. Tak to mne jako chtěla informovat o tom, kam nejedeme? A kam ještě? Na Mars?

Chtěla jsem jít do svého pokoje, ale matka mne zastavila. "Počkej." Řekla a stoupla si přede mne. "Dovolíš?!" Zeptala jsem se podrážděně a chtěla ji obejít. Zase se usmála jako pitomec a pak spustila "Už jsme ti zajistili pobyt na jednom táboře." Nevěděla jsem, co na to říct. Chtěla jsem jí jen zabodnout nůž mezi žebra. V záchvatu vzteku jsem se rozpřáhla a vlepila jí takovou facku, až mne rozbolela dlaň. Pak už jen následovaly pohlavky, které ji svalily na zem.

„Přestaň! Přestaň!" Rozkřičela se matka. Otec mne od ní odtrhl a dal mi pohlavek. „Vypadni do svýho pokoje! Takto se k nám chovat nebudeš!" Pomalu jsem vyrazila na místo, které patří jen mně. Ohlédla jsem se na ně. „Ani mi nelez na oči!" Křikl otec pomáhaje matce vstát. „Tak si třeba vyloupni oči." Usmála jsem se na něj a zabouchla za sebou dveře.

Když jsem později poslouchala jejich rozhovor, matka říkala, že se mne bojí. Že prý jsem jako postavička z hororu. Jen mi tím napověděla, jak kazit život. Strašit ji...

V noci jsem se proplížila do jejich pokoje. Spali, oba. Matka se po chvíli vzbudila, strašně se lekla. „Co to děláš?" Zeptala se. Dala jsem hlavu na stranu „Jste tak křehcí, když spíte." Usmála jsem se. „Tak bezbranní."

...

Tak co? Chtěli byste dcerku, jako je Soňa? :D