Kreatura

V

Seděla jsem na své posteli, nohy přitažené k bradě a hleděla před sebe. Nemohla jsem se zbavit takového divného pocitu. Cítila jsem se tak slabě a bezmocně. Hlavu jsem si položila na kolena a čekala, až mne ten pocit opustí.

Ještě, než se mi takhle přitížilo, seděla jsem u počítače a chystala se napsat mu další zprávu, ale v tom mne to přemohlo. Stisknula jsem tlačítko pro odeslání, ale nepřicházel žádný pocit uspokojení a úlevy, spíš naopak.

Takže tu teď jen tak sedím s tím pocitem bezmoci a viny. A v tom mi to došlo. City jsem v něm vyvolala, ale nebyly to city ke mně, nýbrž k tomu účtu na facebooku. Mne vůbec nezná, a navíc jsem to ani nemyslela vážně. Vždyť já ho miluju! Bylo mi ho docela líto, ale pamatujte: Mně. Lidí. Nikdy. Líto. Není!!

Nemohla jsem mu už dál takhle ubližovat. Byla potřeba začít úplně od znova. Zabořila jsem obličej do polštáře a byla jsem naprosto vyřízená. V téhle poloze se nedalo dýchat. Rychle jsem se zvedla a zalapala po dechu. Na polštáři byly dva mokré fleky, že by od slz? To ne! Ještě nikdy jsem pro nikoho nebrečela. Vlastně si nevzpomínám, že bych vůbec někdy brečela. Byl to zvláštní pocit úlevy, jakoby ze mne spadla všechna tíha světa.

Projížděla jsem Instagram, protože jsem se celkem nudila. Váďa přidal novou fotku. Byl tam na Bubbletela. U toho byl popisek "Tady nejradši chlastám. :P" Musela jsem se pousmát, ale pak to na mne zase všechno dopadlo. Udělala jsem špatnou věc, a za špatné věci musí být nějaký trest. Tohle dělám vždy, když něco zkazím, nebo mám ty divné pocity.

Vyskočila jsem na stůl a z něj jsem se částečně vyškrábala na skříň. Z úzké škvíry mezi zdí a skříní jsem vytáhla žiletku, která tam byla připevněna izolepou. Noha, kterou jsem celou dobu stála na stole se mi smekla po sešitě a já sletěla dolů. Au! Moje záda! Nemůžu dýchat! Pomoc! Sakra, to tak zatraceně... Já nemůžu... Pomoc! To tak strašně... Uf! To je mnohem lepší. Konečně jsem se zhluboka nadechla. Měla jsem vyražený dech. Ty záda strašně bolí, ale dobře mi tak! Zasloužím si to.

Posadila jsem se, záda opřená o skříň a sebrala jsem žiletku, která mi ležela u nohy. Byla na ní zaschlá krev. Zaryla jsem ji do kůže na ruce a vykreslila krátkou rudou čáru. Dělalo mi to dobře. Je to východ pro ty všechny špatné věci a chyby, co jsem napáchala. Mohou volně vyletět ven a mne pak nic netíží. Za poslední dobu bylo ale příliš chyb a ty potřebovaly více východů. Kapičky teplé krve mi stékaly z ruky a kapaly na lýtko. Bylo mi hned mnohem lépe.

Umyla jsem všechnu krev a na ruku jsem si dala návlek. Rodiče nic nepoznají. Žiletku jsem nalepila zpět za skříň. Schovávám ji tak důkladně, protože jsem si naprosto jistá, že mi rodiče prohledávají pokoj. Když ji kdysi matka našla pod madrací, málem měla infarkt a otcova reakce se nijak neodlišovala. Pak mne napráskali psychiatrům a to znamenalo další zbytečné terapie, pilulky a tábory. Už nikdy neudělám stejnou chybu.

Podívala jsem se znovu na tu Váďovu fotku. Kdosi k ní napsal komentář „Tam je to nej, už jsem tě tam dvakrát potkala." Když je možné, že ho tam nějaká cizí kráva potká dvakrát, tak jaká je možnost, že já ho na tom místě zastihnu alespoň jednou? Musí tam chodit často, takže určitá šance tu je.

V tomhle baru jsem už musela někdy být. To místo je mi tak známé, ale byla jsem už v tolika barech s bubble tea, že je téměř nemožné si vzpomenout. Dívala jsem se na fotku. Ty židle tam a všechno, bylo to tak známé a neznámé zároveň. Poslala jsem tu fotku nejlepší kamarádce Lence, aby mi poradila, protože pokud jsem tam s někým byla, tak to bylo s ní.

Měla jsem na ní strašný vztek, protože mi neodepisovala, co si o sobě myslí? Že budu jako čekat, než se mi milostivě uráčí pomoct?

Konečně mi cinknutím mobil ohlásil novou zprávu. „No jasně, kdysi jsme tam byli. Šli jsme někam se školou a tam byl rozchod, jak Vašek polil učitelku. Já tam byla víckrát. Je to u nehtového studia." No jo! Už si vzpomínám. Je to odsud trochu dál. MHDéčkem jsem tam asi za necelou hoďku. Zítra to tam omrknu. „A máš zejtra čas?" Napsala jsem jí, nechci tam jezdit sama. „No, nevím, ale zeptám se." Jak zeptá, to sama neví, co bude dělat? „To si na mne neuděláš ani chvilku času?" Napsala jsem. „Promiň, půjdeme kam chceš." „Zejtra se sejdeme na zastávce. Pojedeme na bubble." „OK, v kolik?" „Potřebuju tam co nejdřív. Třeba v 9:00." „No, když myslíš." „Co tím chceš říct?" „Je to jen celkem brzo, ale platí. Uvidíme se tam :)."

Matka mi nakoukla do pokoje a řekla „Soňo, ty jsi pořád zavřená doma. Neuděláme si nějaký výlet, nebo nechceš jít někam s kamarádkama? Tohle ti neprospívá." Usmála se. Ach, jak já nesnáším tu větu: Tohle ti neprospívá. Fuj, jako bych byla mimino, nebo blázen, ale podle nich vlastně blázen jsem. „Vždyť jdu zítra ven s Lenkou!" Řekla jsem jedovatě. „No vidíš, že to jde." Začala něco kydat. „A co jako jde?" „No poslouchání, ani nemusíš odmlouvat a můžeme se domluvit." Co si to ta kráva myslí?! „Já nejdu s Lenkou ven, protože jsi mi to řekla! Jdu tam z vlastní vůle!" „No jo, jasně, jak myslíš." Zasmála se ironicky a otočila se k odchodu. „Ty mrcho!" Vyjekla jsem na matku a hodila jsem po ní polštář.