Kreatura

III

Když jsem se vzbudila třetího dne ráno, po tom co jsem stiskla tlačítko pro odeslání zprávy, nebylo mi ani trochu dobře, protože za celou tu dobu čekání na Váďovu odpověď jsem vůbec nic nesnědla. Naposled jsem snídala v tom hotelu.

Stěží jsem se vyhrabala z postele, ale hned se mi zase podlomila kolena a já přistála do měkkho koberce, který mám před postelí.

Ruce a nohy se mi třásly. Měla jsem zvláštní pocit, že se mé břicho proměnilo v černou díru. Doslova jsem se doplazila do kuchyně a sáhla do mísy s ovocem. Vytáhla jsem si jablko a snažila se tu hroznou černou díru zneškodnit. Normálně si skočím pro něco do večerky na rohu, nebo jídlo vytrhnu rodičům z rukou, protože jen tak mám jistotu, že v něm nejsou nacpané nějaké prášky, drogy, nebo i jedy.

Naházela jsem do sebe ještě pár piškotů a pak jsem se co nejrychleji dobelhala zpět do svého pokoje, protože jsem si zase vzpomněla na Váďu. Mobil mi už ohlašoval novou zprávu. Byl to on!
Srdce se mi rozbušilo a v břiše mne lechtalo asi milion motýlků. Rty se mi nekontrolovatelně začaly usmívat, nemohla jsem to ovládat. Byl to nezapomenutelný pocit, lepší, než všechen ten vztek, nenávist a zloba. Konečně mi odpověděl! Psal: " Ahoj, 'Zničím ti život' :D Jsem rád, že mi píšeš, ale asi se nemůžeme sejít, vůbec tě neznám a tak. Promiň. :)"

To je pravda, vůbec mne nezná, ale to nevadí, vždyť toho máme tolik společného, jsem přesvědčená o tom, že kdyby mne poznal, mněl by mne rád. Jo, a pokud se ptáte, proč 'Zničím Ti Život'? Je to mé jméno na facebooku. Nebudu si tam dávat pravé jméno, ještě by mne někdo poznal, sledoval a zneužil toho. Ani fotku tam nemám, jen takového psycho smajlíka.

Musím mu napsat znovu. On nechápe, že nejsem jen fanynka, že nejsem, jako ostatní, že se mnou je to jiné, že ho mám hrozně ráda a jsme skoro stejní. Věřím, že bychom si rozuměli.

Psala jsem další zprávu: „Ale můžeme si psát, máme toho hodně společného. Já jsem jiná, než ostatní, já to myslím vážně. Chtěla bych tě poznat víc." Jak jsem to napsala, tak jsem to vážně cítila.

Takto to šlo dál ještě pár dní. Napsala jsem mu, jak moc se chci sejít a jak bychom se k sobě hodili, jak to myslím vážně... Pak zase to napínavé čekání na zprávu od něj, která v podstatě nestála za nic. Bylo to vždy něco, jako: "To je milé, ale je to nefér vůči té spoustě ostatních lidí, co mi také píšou, jako ty." nebo"Ani tě neznám, co když jsi úchyl :D" když měl veselejší náladu, ale nejčastěji to bylo "Tak přijeď na nějakou YouTube akci." Ne! To je za moc dlouho, přijela bych, ale já ho chtěla vidět hned! Rodiče mne samotnou na veřejné akce a normální tábory (ne ty pro „blázny" jako já) nechtějí pouštět, abych jim neudělala ostudu.

Chtěla jsem ho přinutit, aby mne měl rád. Už mne to začalo štvát. Asi po dvou týdnech přestal úplně odepisovat. Já v něm chtěla vyvolat nějaké city, city ke mně, ale moc se to nedařilo. A když jsem ho nemohla přinutit milovat mne, nezbývalo nic jiného, než přinutit ho, aby mne nenáviděl. Chtěla jsem, aby ke mně něco cítil, a to cokoliv.

Začala jsem mu najednou psát nenávistné zprávy. Asi vůbec nechápal, co se stalo. Chvíli si z toho dělal srandu, a vždy se mne snažil setřít, což se mnou není vůbec lehké. Pak jsem přitvrdila a věřte, já dokážu člověka psychicky zničit, když chci. Nejednu lidskou bytost jsem dohnala až na léčení, a jednou se kvůli mně i jistá osoba zabila, ale k tomu se dostaneme až později.

Začal se vážně bránit. Pak mi přestal úplně odepisovat. Nějaký čas si to vždy nečetl, ale pak ho asi zvědavost přemohla a stejně se na to podíval. To, co jsem psala, se člověku zavrtá pod kůži, jako parazit a prožere se to až k srdci a mozku. Trochu to na něm ve videích vidět bylo, ale asi byl moc silný, nebo to uměl skrýt. (Nebo to tak připadalo jen mně) Nejspíš jsem jeho city ovlivnila, ale bylo to divné, radost mi to moc nedělalo. Díky němu jsem vždy měla zvláštní pocit, který jsem doposud nepoznala. Asi jsem se trochu změnila.