Is that really you? | √

15

Měla jsem asi půl hodiny na to, abych vypadala jako člověk. Teď jen záleželo.. Má to cenu? Jdu za klukem, kterýho neznám a zároveň ho znám až příliš dobře. Umyla jsem si vlasy a ty následně vyfénovala. Dala si řasenku a přešla do pokoje. Přesněji ke skříni. 
Nesnáším kabelky a podobný holčičí blbosti, který maj sloužit...
K čemu maj vlastně sloužit?
Mobil jsem si dala da kapsy a do té druhé klíče. Pohled jsem přesměrovala na hodiny pověšené na zdi. 11:50..
Takže vycházím.
Šla jsem pomalu k místu, které napsal, a snažila se nevnímat, že ho za chvíli uvidím.

A pak jsem tam stála. Na druhé straně náměstí. I přes tu dálku jsem věděla, že je to on. A poznala jsem ho z jediného důvodu. Už delší dobu jsem věděla, že je to on. Jeho nohy obepínaly černé skinny džíny a na bílem triku měl
A teď jsem šla k němu. Hlavu měl skloněnou, opřenou o ruku a zíral do země.
Došlo jsem k němu a povzdychla si.
„Luke Hemmings?" zeptala jsem se s kapkou ironie a on nezaujatě zdvihl hlavu. Když mu došlo, že jsem to já, rozzářily se mu oči. Postavil se, ale ani jeden z nás nic neříkal.
„Nevypadáš ani trochu překvapeně.." zachraptěl a smutně se pousmál.
„Vím to už skoro 3 týdny.." zašeptala jsem a zadívala se mu do očí.
„Já... Můžu tě obejmout?" zeptal se opatrně.
„Přímo tě o to prosím.." šeptla jsem nazpátek a on mě pevně objal. A tím nemyslím jen tak normálně.
„Umačkáš mě.." zachraptěla jsem a zasmála se.
„8 měsíců, Sydíku." sykl a zatočil se mnou dokola.
„Měli jsme počkat minimálně rok.." řekla jsem vážně a usmála jsem se.
„A hrabe ti.." řekla jsem tiše a spojila své ruce za jeho krkem.
„Máme divný přátelství.." šibalsky se usmál a položil mě na zem.
„Možná trochu.." odpověděla jsem a znovu mu skočila okolo krku.
„Ale komu by se to nelíbilo, ne.." šeptl s úsměvem a znovu si mě přitiskl víc k sobě.
Poté jsem od něj poodstoupila a zasmála se.
„Tak co máš v plánu?" zeptala jsem se zvědavě a zkřížila si ruce na prsou.
„Máš ráda překvapení?" optal se.
„Na otázku se neodpovídá otázkou.." upozornila jsem ho a chytře se usmála.
„A na otázku je slušnost odpovědět." odpověděl naopak on chytře. Nebo si alespoň myslel, že při tom tak vypadá.
„Nemám ráda překvapení." odpověděla jsem a dala se společně s ním do kroku.Ani nevím, kam mě vlastně vedl. Ruku měl okolo mého pasu. Kdybych nevěděla, že má přítelkyni, a že to myslí jen ze srandy, moje myšlenky by teď nejspíš byly o něčem jiném.
„Fájn.. Nejdřív se půjdeš seznámit s klukama." začal.
„Sice se mi to nelíbí, ale jestli tě prý nepoznají, jednoduše mě zabijou." Vysvětlil a protočil nad tím očima. Usmála jsem se a čekala, co řekne dál.
„Jestli jim pak zdrhneme, unesu tě na špagety a pak ti něco ukážu.." dořekl a usmál se.
„Máš to hezky naplánovaný.. Ale nejsem si jistá, jestli si uvědomuješ jednu věc.." poznamenala jsem a zastavila se.
„Jakou?" nechápal a přejel mě pohledem.
„Miluju vás víc než svůj život, a ty po mně chceš, abych si tam před ně jen tak stoupla a představila se? Na to vážně zapomeň.." šeptla jsem vážně a otočila se k odchodu. Vážně jsem na tohle neměla chuť.. A už vůbec ne dnes.
„Počkej.." křikl a doběhl mě.
„Nemusíme tam jít.. Jen.. neodcházej." prosil a z tváře mu zmizel úsměv.
„Sydney, prosím.." zašeptal.
„Dobře.." povolila jsem po chvíli a pohled přesměrovala na moje zápěstí, které pevně tiskl.
„Už mě můžeš pustit.." zašeptala jsem a naprázdno polkla. Jeho stisk povolil, ale mou ruku stále držel. Jen už trochu níž.
„Jde-Jdeme?" vykoktala jsem ze sebe, ale stále stála na místě.
„Nejspíš..." sykl tiše.
„Luku.. Je to blbost.. Tohle.. Ne.." vypadlo ze mě nervózně a já neochotně pustila jeho ruku.
„Dělej, že se to nestalo. Už mi nejspíš přeskočilo." odůvodnil a pohledem zamířil ke mně.
„Jdeme?" zopakovala jsem tázavě a nervózně si začala kousat spodní ret.
„Jo.." odpověděl neslyšně a opět jsme se rozešli kdo ví kam.
Zavibroval mu mobil. Podíval se na zprávu a přeměřil mě pohledem.
„Stalo se něco?" zeptala jsem se a on jen zakýval hlavou.