Is that really you? | √

22

„Do háje!.." zaklel jsem a sledoval teď už prázdnou ulici. Vrátil jsem se do domu a vzal si z gauče mobil.
„Ona se vrátí, Luku." ozvalo se od schodů.
„Do tý doby jí najdu.." přesvědčoval jsem se nahlas a a opět šel ke dveřím.
„Dělává tohle často.. Většinou se nevrací několik dní." zavibroval jí mobil a ona si ho unaveně vytáhla z kapsy. 
„Můžeš počkat u ní v pokoji," usmála se.
„Přijde brzo." dořekla a zakývala hlavou. Podezřívavě jsem se podíval a povytáhl obočí.
„Cituju." začala a ušklíbla se.
„Ať vypadne. Ráda bych se dneska ještě vrátila domů."
„Klidně jí můžeš odepsat." navrhla a natáhla ke mně ruku s telefonem. Nejistě jsem ho přijal a začal odepisovat.

„Proč od všeho vždycky utíkáš?"

Hned mi přišla odpoveď.

„Neutíkám."

„A co jsi právě udělala..?
Jseš si jistá, co k němu cítíš?"

„Už o něho nechci znova přijít.. Ale musím ho nechat být.. On má svůj život.."

„A když tě chce ve svým životě?"

„Nemůžu být jeho součástí.. Ublížím mu.. A to já už víckrát udělat nechci.."

Povzdychl jsem si a měl chuť hned teď s něčím třísknout.
„Nechceš kafe?" zeptala se Hillary a já jen přikývl.
„Tak se zatím posaď." usmála se a odešla.

„Sydney.. Vždyť vy dva.. Můžete být spolu.. Nebo alespoň přátelé.."

„Co bude dělat, až umřu?

„To já nevím.. Ale já vás viděla, Sydney.. Copak ty nevidíš, jak se na tebe dívá?"

„Jasně, že vidím.."

„Fajn.. Hele, tak jinak. Kdyby jsi se vyléčila, změnilo by se něco?"

„Spousta věcí.."

„Takže i tvůj vztah s Lukem?"

„Hele.. Je to jen 'Kdyby'.."

„Notak.."

„Když se někdy vyléčím, bude už mít jinou.." 

 „Nebudu." řekl jsem si pro sebe a povzdychl si.

„Vrať se co nejdřív domů, ano?" 

„Provedu.." 

Její sestra zrovna přinesla kafe a já jí jen s úsměvem podal mobil a poděkoval. 
„Nebudu to číst, neboj se." zasmála se a posadila se naproti mě. 
„Proč taky.. Přeci víš, co jsi psala své sestře, ne?" usmál jsem se a mrkl na ni.
„Pravda," uznala a taky se usmála. 
„Máš štěstí, že s ní můžeš být každej den.. Kdykoliv, kdy chceš.." vzal jsem hrnek do ruky a napil se.
„Často je nervní.. A ne kvůli tý nemoci.. Trvá to skoro půl roku.." odmlčela se a prsty začala ťukat do stolu.
„Jak dlouho se vlastně znáte?" zvedl jsem k ní oči a pokusil se soustředit. 
„Rok.." odpověděl jsem a v hlavě se mi objevily vzpomínky. 
„Nelituješ, že jsi ji poznal? Vrátil bys to?" ptala se. 
„To je dost špatná otázka.." pokrčil jsem rameny a zadíval se někam do blba. 
 „Ta holka mi ničí život.. Ale miluju jí.. " šeptl jsem a pousmál se. 
„Bez ní bych byl teď úplně jinde." řekl jsem a dál se usmíval. 
„Chceš mi o tom něco říct?" zeptala se a dala si nohu přes nohu. 
„Chceš být psycholožka?" zeptal jsem se pobaveně a opřel se.
„Titul už mám, tak využij příležitosti." pobídla mě a ušklíbla se. 
„Fajn," nadechl jsem se a zamyslel se.
„Nebudu ti tu kecat o našem seznámení, protože tohle bylo strašně odlišný od vztahů ostatních. Nepřišla mi bůh ví jak dokonalá, ale chtěl jsem si s ní prostě psát. No, a pak, když jsem se jí začal dostávat pod kůži, se mnou skončila.. Jen tak, a šíleně mi chyběla. To trvalo přes půl roku." věnoval jsem jí úsměv a ona mě jen překvapeně sledovala.
„Když jsem se snažil si ji zase získat, nějakou dobu to nevycházelo, a já už to chtěl vzdát. Ale pak povolila. Sice se nechtěla sejít, ale k tomu došlo. V červnu.." odmlčel jsem se a mně opět začínala ta již známá bolest hlavy.
„Ale to taky neskončilo dobře.. Opil jsem ji a nakonec jsem ji táhl ke mně, aby se vyspala. Ale začali jsme se líbat.." a další odmlka.
„Byl jsem šíleně rád, ale ona byla opilá a druhý den odešla s tím, že je prostě konec. Že se mnou být nemůže, a že zároveň už přede mnou nemůže jen tak stát." naštvaně jsem vydechl a snažil se nevnímat ten neskutečný tlak v mé hlavě.
„Vykašlala se na mě, ale zapomněla si u mě telefon.." snažil jsem se pokračovat.
„A znovu jsem ji viděl až dneska.. Řekl jsem jí, co k ní cítím, ale trvalo mi dost dlouho, než jsem si to uvědomil. A ona mi pak řekla to s tou Leukémií." podíval jsem se na ni a zkoumal její výraz.
„A já vyšiloval.." pokračoval jsem tiše.
„A pak tohle. Začne na mě křičet, že mě miluje a pak si zdrhne.. Protože to jí jde nejlíp.. Utíkání ode mě a od problémů." dokončil jsem a několikrát kvůli bolesti hlavy zamrkal.
„To je celá ona." pousmála se a povzdychla si.
„No, jestli chceš opravdový sezení, teď budu mít otázky." varovala mě a já jí jen rukou ukázal, ať pokračuje.
„Co cítíš, když jsi s ní?" ptala se na první otázku.
„Je to smíšený.. Jsem šťastnej.. Že je vedle mě, že ji můžu vzít za ruku. Ale zároveň mám strach, kdy ode mě zase uteče." řekl jsem popravdě.
„Víš, chci být ten, kdo jí zachrání život." šeptl jsem odhodlaně a zadíval se jí do očí.
„Ať už budu muset udělat cokoliv.." dodal jsem tiše a najednou dopil zbytek vařícího kafe. 
„Jak to myslíš?" zeptala se podezřívavě a povytáhla obočí.

****
Počkejte si :D

Bye:))