Is that really you? | √

21

„Nejdu na žadnou tvoji přednášku!" křikla nazpět a zasmála se.
„Ale jdeš!" ozvalo se ještě a já udělal krok dopředu.
„Nemůže to být tak děsný." řekl jsem a zasmál se.
„Pak to ale neházej na mě." mrkla na mě a uchechtla se.
„To bych si nedovolil." řekl jsem a na schodech do ní šťouchl.
„Hej!" vyjekla a vyšla nahoru.
„Přeze mě se nedostaneš." ďábelsky se usmála a dala si ruce v bok.
„Myslíš, jo?" ujišťoval jsem se. Přikývla a stála na místě.
„Tak teda uvidíme, kdo bude mít pravdu." zastavil jsem se a pousmál se.
„Jestli ty," začala a zamyslela se.
„Máš u mě mnohem víc, než jednu pusu." mrkla na mě a s úšklebkem nahnula hlavu na stranu.
„Tomu říkám výzva." uznal jsem a vyšel schody. Chvíli jsem okolo ní opravdu nemohl projít.
„Tak jinak." řekl jsem si pro sebe a 'přehodil' si ji přes rameno, jako v nějakém filmu.
„Hemmingsi!" vykřikla a začala mi mlátit do zad.
„Okamžitě mě pusť, ty kreténe!" křičela dál a vrtěla sebou do všech stran. Vešel jsem do pokoje, kde byly otevřené dveře a její sestra jen pohledem upřeným do papírů ukazala na postel. Položil jsem ji, opřel se o ruku a díval se na ten její naštvanej pohled.
„Nesnáším tě.." propálila mě pohledem a zasmála se.
„Kdo, že měl pravdu?" nahnul jsem se k ní a podíval se jí do očí.
„Že by.. Ty?" zašeptala a usmála se.
„Což znamená?" ptal jsem se a stále se přibližoval k jejím rtům blíž a blíž.
„Že by.. Tohle?" řekla tiše a rukou, kterou měla kolem mého krku si mě přitiskla k sobě.

Pohled Sydney..
Pokaždé, když jsem ho měla v takové blízkosti, jako by se mi vypnul mozek a já myslela jen na něho.
„Správná... odpověď.." snažil se mluvit do polibků a poté vjel svým jazykem do mých úst.
Ano.. Jsme fakt úžasní 'kamarádi'.
„Hej! Já jsem tady!" vyštěkla Hillary a já jí jen rukou naznačila, ať mlčí.
„Jestli se tomuhle říká kamarádství, tak už fakt nevím.." stěžovala si dál.
„Dáte si na chvíli pauzu, prosím?" odtáhla jsem se od Luka a oba jsme se posadili.
„To s těma sázkama byl dost špatnej nápad.." sykl a stále jsem seděli namáčknutí na sebe.
„Tohle není kamarádství!" vykřikla Hill a něco si napsala do těch svých papírů.
„Jsme jen přátelé.." přesvědčovala jsem ji a ona se jen otráveně podívala na Luka.
„Nemáš ty náhodou holku?" neodpovídal.
„A ty.. Co Patrick?" nechápala.
„Kdo je Patrick?" zeptal se naštvaně Luke a podíval se na mě. Postavila jsem se.
„Hele.. Hill, jsme prostě přátelé.. Stačí?" zeptala jsem se.
„Kdo. Je. Patrick?" ptal se znovu Luke.
„Jste jen přátelé?" zeptala se Luka a ten se jen postavil naproti mně.
„Vysvětlíš mi to?" optal se znovu.
„Hej! Tak do prdele, odkdy se takhle chovaj přátelé?!" vyjekla a vytřeštila na nás oči..
„Od tý doby, co se milujou, Hill!" křikla jsem a hodlala jsem pokračovat.
„A od tý doby, co jeden z nich někoho má, ten druhej má Leukémii, a nehodlá mu ublížit tím, že chcípne v dobu, kdy budou spolu!" křičela jsem a rozhodila rukama.
„Miluješ mě?" zeptal se tiše Luke a podíval se na mě. Podívala jsem se na něho s otevřenou pusou a najednou jsem neměla co odpovědět. Sama jsem si odpovědí nebyla jistá. Zakývala jsem si pro sebe hlavou a jako ten největší srab odtamtud odešla. Dole si sebrala bundu a následně třískla dveřmi. 

Pohled Luka..
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, co řekla, a zároveň, že odešla, ale nakonec jsem šel co nejrychleji za ní. Když mi došlo, že neodešla jen z pokoje, ale i z domu, vyběhl jsem ven. Naštěstí jsem to stihl a ona byla zrovna před domem. 
„Sydney!" okřikl jsem ji a na malou chvilku se zastavil.
„Jdi domů, Luku!" křikla a šla dál. Rozeběhl jsem se za ní a následně ji popadl za zápěstí. Zastavila se, ale neotočila se. 
„Pustíš mě laskavě?" vyprskla arogantně. Přitáhl jsem si ji k sobě a zahleděl se do jejích očí, i když uhýbala pohledem.
„Je těžký říct někomu pravdu do očí, co?" zeptal jsem se, posunul svou ruku trochu níž a propletl naše prsty. 
„Prostě řekni, že ne.. Já to chápu." řekl jsem a nepřerušoval oční kontakt. 
„Jen tě prosím, už nikdy, nikdy, ale nikdy mě sakra neopouštěj.. Už nikdy znova.." zašeptal jsem a stiskl její ruku ještě silněji. 
„Prostě to ze mě vypadlo.." řekla tiše a ještě před tím se zadívala na zem.
„Dobře," odmlčel jsem se a nadzvedl jí bradu, dnes už po několikáté, aby se mi podívala do očí. 
„Tak teď do očí.." pobídl jsem ji.
„Přestaň s tím, Luku.." zašeptala a pořád se dívala někam mimo. 
„S čím? S tím, že chci, aby jsi mi řekla pravdu? Stačí mi, když mi do očí řekneš, že jsi o takhle říct nechtěla. To je všechno." začal jsem a přistoupil k ní ještě blíž.
„Takže jednoduše-" 
„Panebože ano, Luku," přerušila mě, a s pohledem upřeným do mých očí hned pokračovala. 
„Miluju tě! Stačí?!" vyjekla a rozhodila rukama. 
„Ale naposledy ti říkám, že s tebou za těhle podmínek prostě nebudu.." řekla a udělala pár kroků dozadu.
„A je mi úplně u prdele, co k tobě cítím.." z tváře jí zmizel jakýkoliv výraz a najednou, jako by měl z její tváře úsměv zmizet už na vždycky.
„A s Arzou si klidně zůstaň.." odmlčela se. 
„Třeba je to ta pravá.." dodala a otočila se. 
„Už to zase děláš!" řekl jsem hlasitě a čekal, jestli se mi dostane odpovědi. 

***
Takžee..
Zlatíčka, máte tu novou část :D

Dnes jsem udělala životní rozhodnutí.

Změní to životy nás všech.

Budete brečet. .

Řvát.

Házet věcma..

Ne, just kidding :DD
Jelikož přesně na vánoce plánuju vydat 2 nové příběhy, rozhodla jsem se, že i přesně na vánoce ukončím tento příběh :)
Možná to tak bude i v GO.

Jako popravdě se mi chce brečet protože nic ukončovat nechci :'( -,-

A teď otázky na vás..
1. - Koho zajímá, jak vypadá Sydney?
2. - Chcete Happy End nebo Sad End?

A moooooooooc vám děkuju za 21K! ♥♥♥♥

Další části čekejte brzy, protože.. Už jen MĚSÍC A JEDEN DEN a tenhle příběh skončí :'( :'( :'(
*pláč*

Bye:))