Is that really you? | √

17

Když jsem přišel domů, šel jsem do svého pokoje. Tam ji položil na postel a přikryl dekou.
„Už nikdy tě nenechám se opít.." zašeptal jsem a sedl si vedle ní.
„A už se nikdy nesmí stát to, co dneska.." šeptl jsem a vzal ji za ruku.
„Ale stejně tě mám rád.." dodal jsem tiše zoufalým tónem.
„To i já tebe.." řekla skoro neslyšně, ale stále měla zavřené oči. Nejspíš byla úplně mimo.
„Tak mi jen drž palce, ať zůstanu jen u toho.." řekl jsem na rovinu a postavil se. Ale už neodpovídala. Dal jsem jí krátkou pusu na čelo a pak odešel. Zavřel jsem za sebou dveře a šel do obýváku. Uvařil si kafe a vzal do ruky mobil. Vyťukal číslo a zavolal někomu, kdo by tu teď nejspíš neměl být. Po několikátém zvonění to konečně vzala. Dnes jsme spolu ještě vůbec nemluvili.

„Copak, Miláčku?" ozvala se. Najednou se mi to oslovení přestávalo líbit.

„Ahoj, Zlato.. Nechceš přijet?"

„Teď? " zeptala se.

„Ano, teď." odpověděl jsem a zasmál se. 

„Nemůžu.. Promiň.. Ale hned zítra přijedu, ano?" zeptala se mile tak, jak to umí jen ona.

„Dobře.." řekl jsem a usmál se, i když to nemohla vidět. 

„Už se na tebe těším.." dodala vesele. 

„I já na tebe.. Tak se zatím měj.. Ozvu se ti ještě zítra.." zakončil jsem hovor.

„Zatím.." odpověděla rozkošně a típla to.

Radši jsem se na všechno vykašlal a šel za dům na zahradu. Kdyby šel někdo okolo, kdo ví, co by si myslel. 
Jen jsem tam tak ležel skoro 3 hodiny a pozoroval měsíc a hvězdy, než jsem si došel pro kytaru.
Byl bych možná i radši, kdybych tu nebyl sám, ale musel bych se rozhodovat, kterou z nich tu vlastně chci.
Jestli holku, se kterou jsem přes půl roku, nebo holku, kterou znám stejně dlouho a dnes jsem ji viděl poprvé.

Přitom bych v tom měl mít jednoduše jasno.

Ale víte co?

Jsem víc zmatenej, než kdy dřív.

Ráno..
Stál jsem opřený o linku a čekal, až se mně a Michaelovi dovaří kafe. Před chvílí přišel a začal mi vyprávět o včerejším večeru. Bylo už 12, a Sydney pořád spala.
„A co ty? Co včera se Sydney?" zeptal se najednou a já netušil, co odpovědět.
„Vzal jsem ji do baru.. Opila se a teď spí u mě v pokoji, protože usnula dřív, než jsem z ní dostal adresu." řekl jsem jednoduše a podal mu hrnek s kafem. V tom jsem uslyšel kroky.
„Někdo se tu probudil.." konstatoval s úsměvem. Napil jsem se kafe a usmál se. Během chvíle se objevila ve dveřích. Rukou si prohrábla vlasy a druhou se opřela o futra.
„Dobré ráno.." řekl jsem provokativně a zasmál se.
„Vysvětlíš mi laskavě, co se včera stalo?" zachraptěla a šla blíž ke mně.
„Protože mám pocit, že jsem pila a rozhodně za to můžeš ty." řekla a nejspíš se jí zatočila hlava. Rukou se chytla menší skříňky. Pro jistotu jsem ji přidržoval. Vzal jsem ji okolo pasu a zasmál se.
„Vypila jsi toho dost, no." zákeřně jsem se usmál a ona na mě vytřeštila oči. Mikey tohle všechno pobaveně sledoval.
„Máš vůbec tušení, jak šíleně mi třeští hlava?" ptala se zoufale.
„Jo.. Ten pocit znám.." odpověděl jsem zamyšleně a ona si stoupla těsně přede mě. „Ty jsi pil taky?.." zeptala se zklamaně a ta otázka vyzněla poměrně vážně.
„Ne.." řekl jsem a pousmál se.
„Ale mě jsi nechal pít celej večer, ne?" protočila nad tím očima a povzdechla si.
„Neměla jsi dopadnout takhle." přesvědčoval jsem ji a mrkl na ni.
„Já..Nejsem si tak úplně jistá, jestli se včera určitý věci staly, nebo jestli se mi to jenom zdálo.." nejistě jsem se na ni podíval a pak pohledem zamířil k Mikeyemu.
„Co přesně?" zeptal jsem se.
„Já.. Řekla jsem ti o Thomasovi? O tom rozchodu?" zeptala se nervózně a pohled zabodla do země.
„Jo.." začal jsem.
„Ale hele, jsem rád, že jsi mi to řekla. Opravdu." řekl jsem a prsty jí nadzvedl bradu.
„A co se dělo pak?" zeptala se po chvíli a zadívala se mi do očí.  
„Byli jsme tam.. Řekla jsi mi o rodičích, o sestře.." řekl jsem a smutně se pousmál. Chtěla ještě něco říct, ale pak jen poodstoupila dál.
„Měla bych jít.." udělala pár kroků dozadu, ale já ji zastavil.
„Syd.. Mně můžeš věřit.." stiskl jsem její zápěstí a přitáhl si ji k sobě.
„Oba víme, že se včera nestalo jenom tohle, Luku.." řekla tiše a vzala mě za ruku.
„Jenže jak jsi řekl včera.. Už se to nikdy stát nesmí." zašeptala a v jejích očích byl smutek. Pohled jsem upřel na její rty a vzpomněl si, jak jsem je ještě včera večer cítil na těch mých.
„Ale já tu před tebou nedokážu jen tak stát.. Už nikdy.." šeptla a dala mi krátkou pusu na tvář. Pak se otočila a šla až skoro ke dveřím.
„Počkej.." vypadlo ze mě. Zastavila se a stála přímo naproti Michaelovi.
„Včera jsi řekla, že mě.." nedokázal jsem to doříct.

Pohled Michaela..
„Byla jsem opilá, Luku.. O nic víc nešlo.." řekla a po tváři jí stekla slza. Stála přímo naproti mě. Povzdychl jsem si a díval se jí do očí. Luke odešel a třísknul za sebou dveřmi.
„Co se včera stalo?" zeptal jsem se.
„Možná ti to řekne on.." šeptla a s malým úsměvem odešla.

„Lepší už to s ním být nemůže.." postěžoval jsem si a šel za Lukem. Teď už mi bylo jasné, že k Sydney necítí jen pouhé přátelství. Ale zároveň jsem chápal, že nic víc mezi nima být nemůže.

„Luku?" zakřičel jsem, i když to bylo zbytečné. Otevřel jsem dveře do jeho pokoje a uviděl ho sedět na posteli. Naštvaného.
„Řekneš mi, co se stalo?" zeptal jsem se a zavřel dveře.
„Jsi snad psycholog?!" křikl zvýšeným hlasem a propálil mě pohledem.
„Očividně jsem jedinej, kdo ti teď může pomoct." hodil po mně telefon a já ho skoro nestačil chytit.
„To je její?" nechápal jsem. Jen kývl.
„Nevšimla si, že ho nemá?" ptal jsem se znovu.
„Nejspíš byla příliš zaneprázdněná tím, se mnou skončit.." natáhl jsem k němu ruku s telefonem. Vzal si ho a odešel. Chtěl jsem mu ještě něco říct, ale nebylo co.

Pohled Luka..
Šel jsem pryč. Ani nevím kam, prostě jsem šel.
Nakonec mi to nedalo a já se pokusil odemknout telefon. Samozřejmě měla heslo. Přesněji číselné. Ať jsem se zamýšlel jakkoliv, napadlo mě jen pár datumů. Jak jsem tak přemýšlel, napadly mě hlavně data narozenin. První jsem zkusil ten její.
3.6..
Nic. Další mě napadla jen sestra, máma a Thomas.
Ano, to všechno mi včera řekla.
1.2, 4.8 a 9.3..
A pořád nic.
Ale jako by mi něco v hlavě radilo, ať zkusím kluky. Přeci jenom, naší kapelu milovala.
Ale ani to nebylo správně. Zbýval jsem už jen já.
16.6..
A opět špatně.
„Notak.." řekl jsem si pro sebe a přidal k poslednímu datumu rok.
1661996.
A bingo. Nechtělo se mi tomu věřit.. Tomu, že má za heslo datum mého narození.
Nejspíš bych neměl, ale rozklikl jsem ikonku facebooku s nadějí, že najdu její adresu. Už jen proto, abych jí mobil mohl vrátit.
Když jsem narazil na chat s Thomasem, nebyl jsem si jistý, jestli si to nepřečíst.

A nakonec jsem na to jednoduše klikl. Poslední zpráva mě zarazila. Byla od něj.

„Příště, než se zamiluješ do jinýho, svýho kluka upozorni. Pak tě možná nebude podvádět.."

Měl jsem nutkání odepsat, ale Syd by mě za to nesnášela.

Ten večer jsem udělal jednu zásadní chybu.
Projel jsem jejich celou konverzaci od základů. A každý pozvání na rande, každý sladký řeči se mi zarývaly do paměti. Pomalu mi ale docházelo, že na nic z toho jsem neměl právo. Na nic z toho, co jsem za těch 8 měsíců udělal. 
Neměl jsem žádný právo ji tak dlouho otravovat, nebo jí včera opíjet.. A pak ani líbat. 
Nic z toho jsem neměl dělat, protože mezi tím tu byl kluk, kterej jí očividně měl rád, a já jen bránil rozvíjení jejich vztahu. 

Takže měla vlastně pravdu. My dva už se nikdy nemůžeme vidět. 

×××

Úúúúúú....Že by jsme takhle storku ukončili? :DD 
Mnoo.. Né :3 :DD 

Snad se líbí.. Teď další část dlouho nečekejte :')

Děkuju vám moc za 10K přečtení! ♥

Bye:))