Is that really you? | √

20

„Neříkej to jen tak.." zašeptala a ruku si položila na mojí hruď.
„Není to jen tak.." dvěma prsty jsem jí nadzvedl bradu, aby se mi podívala do očí.
„Ale je.. Vím, že to nemyslíš vážně. Brzo budeš litovat, že jsi mi to řekl." protestovala dál a pousmála se.
„To je úplná blbost." řekl jsem bez výrazu a povytáhl jedno obočí.
„Jestli ti ty slova tak moc vadí," začal jsem a přitáhl si ji k sobě.
„Mám tě rád." dořekl jsem a stále měl na tváři kamenný výraz.
„A to je ten problém." prstem mi dloubla do tváře a zasmála se.
„Notak, usměj se!" zaškemrala, ale já jí stále pouze sledoval.
„Fajn. Tak se teda neusmívej." sykla zákeřně, otočila se a následně se i dala na odchod.
„No tak to počkát!" zasmál jsem se a přiběhl k ní ze zadu.
„Hej! Notak, pusť mě!" smála se po tom, co jsem ji ze zadu objal a zatočil s ní dokola.
„Smůla, z tohohle sevření už se nedostaneš." oznámil jsem a položil ji na zem. Dal jí krátkou pusu na tvář a zasmál se.
„Takovej prťous, jako jsi ty nic nezmůže proti mně." šeptl jsem a na tváři se mi vytvořil úšklebek. Protočila nad tím očima a přestala se všelijak vrtět.
„Máš pravdu.." řekla tiše a nějakým způsobem se otočila čelem ke mně.
„Musím se rozejít s Arzou.." uvědomil jsem si a povzdychl si. Jen se smutně pousmála a podívala se na zem.
„Vypni teď na chvíli tu pohádku, ano?" zeptala se po chvíli a poodstoupila ode mě.
„Nechápu..?"

Pohled Sydney..
„Co se teď bude dít? Lukey, už 2 roky se léčím a není to nic lehkýho.. Když budeš v mým životě, budeš se o mě neustále bát. Věř mi, vím, jaký to je. Nemůžu žít normální život jako ty. Nemůžu si užívat života na plno. A bude to pro tebe zátěž. Myslíš si, že ne, ale časem ti ty vyšetření a léky začnou lézt na nervy stejně, jako mně. Musís vědět, že pokud chceš být součástí mýho života, tohle je prostě jeho součást a i nedílná součást mě.." dořekla jsem, a byla zmatená z toho, jak rychle se to teď seběhlo. Stála jsem si za svým názorem, že by jsme se vídat neměli, ale chtěla jsem pravý opak. Chtěla jsem alespoň to přátelství. Alespoň to nejmenší, co jsme mezi sebou v tuhle chvíli mohli mít.
„Ale Sydney, proč jsi ho teda ku*va líbala?!" křičelo na mě moje podvědomí a já se konečně probrala.
„Sydney.. Víš, že tohle je mi úplně jedno.." odmlčel se a já se posadila na lavičku vedle nás.
„Ty víš, že bych tě v tom nenechal. Jen tě to prostě děsí. To, že bych byl třeba dobrá opora a ty by ses do mě-"
„Zamilovala?" doplnila jsem ho ironicky a zvedla oči k němu. Přidřepnul si a zatvářil se otráveně.
„Jo." sykl a přiblížil se ke mně.
„Ale dokud chceš, aby jsme byli kamarádi," začal a poté, co mě vzal za ruce mě postavil na nohy.
„Tak budeme jen kamarádi." řekl a pohodil rameny.
„Tak drž laskavě ten tvůj sladkej ksichtík dál od toho mýho." ironicky jsem se zasmála a trochu poodstoupila, aby mezi námi byla bezpečná vzdálenost.

Po chvíli - Pohled Luka..
Seděli jsme na lavičce během chvíle se její rty srovnaly do úzké linky. 
„Nejspíš tě vážně budu potřebovat.." uznala a a zabořila mi hlavu do mikiny.
„Nemáš tušení, jak zatraceně moc mě sere, že máš to svinstvo zrovna ty.." šeptal jsem a z oka po tváři mi zklouzla další slza. Bylo to snad poprvé, co jsem brečel kvůli holce, ale ona mi za to stála. Pohledem jsem zamířil ke klukům, kteří mi naznačovali, že jdou pryč. Až doteď si tam povídali s tou Sydneyinou kamarádkou.
„Ale musím se ti k něčemu přiznat.." začal jsem a stále ji pevně držel.
„Četl jsem tvoje zprávy s Thomasem.." vypadlo ze mě a ona se mi podívala do očí.
„Takže víš, že to bylo všechno kvůli někomu.." zvedla oči a zadívala se do těch mých. Přikývl jsem a pomalu si ji přitiskl ještě víc k sobě.
„A?.." zeptala se se strachem v očích.
„Mrzí mě, že jsi s ním nebyla šťastná.." odpověděl jsem a podíval se někam mimo.
„Já se ale neptala na tohle.." povzdychla si a rukou mi pohladila tvář.
„Za prvý se ohol, mrkla na mě a usmála se. A za druhý.." odmlčela se.
„Já..-" zadrhla se a nedokončila větu.
„Notak.. Neusmívej se jak pošuk.." zašklebila se a zadívala se mi na rty a nadechla se.
„Nechci říct to, co myslíš.." protočila očima a šťouchla do mě.
„Tak dobře. V tom případě by bylo fajn, kdyby ses mi dívala do očí.." odpověděl jsem a levý koutek úst povytáhl nahoru. Odhodlaně se mi podívala do očí s zkřížila si ruce na prsou i přesto, že byla namáčklá na mně.
„Sydney, já vím.." řekl jsem upřímně a usmál se.
„Ale je těžký to neudělat.." dodal jsem zamyšleně a sledoval její rty.
„Luku.." pustil jsem ji a pousmál se.
„Jo.. Já vím.." zopakoval jsem.
„Nepůjdeme jinam? Chci ti něco ukázat.." oznámila a rukou si prohrábla vlasy.
„Jo.. Jasně.." odsouhlasil jsem a opět poodstoupil kousek od ní.
„Kolik času na mě máš?" zeptala se zvědavě.
„Kolik budeš chtít.." usmál jsem se.