Is that really you? | √

35/Epilog

Ahoj lidi, tak po osmi měsících je tu konečně epilog, asi se tu nebudu nějak extra omlouvat, že přes půl roku kapitola nebyla, prostě mi to nešlo napsat, nedokázala jsem to dát dohromady a tak.
Je to už přes rok, co jsem tuhle storku začla psát, a fakt jsem nečekala, že bude tam, kde je, že tu bude tolik reads, votes a prostě... že to bude mít vůbec čtenáře, protože prostě příběh o ponožce... vážně Tami? :D Každopádně vám všem, co jste tu zůstali, co si tohle přečtete děkuju moc za to, že jste si počkali, a tak dlouho tu se mnou byli, děkuju za všechny votes, krásný komenty, který mi vždycky zvedly náladu a prostě...děkuju. 

Doufám, že vás koncem nezklamu, plánovala jsem to takhle vlastně už před tím rokem v prosinci, kdy byla složená písnička, která je na konci.
Písničku napsala Margaret Jacková, a nějaký kousky jsou vzatý z písničky, co mi psala jiná holčina, ale její jméno si po tom roce vůbec nevybavuju, takže tak. 
- jo a omlouvám se neangličtinářům a zároveň za případný chyby, který by v písničce mohly být :)

Tak si teda užijte čtení, pokud byste si chtěli přečíst něco víc z mý tvorby třeba, tak by měla do začátku školy vyjít nová storka, tak kdyžtak mrkněte :) #reklamky

A tím se já teda loučím, ještě jednou děkuju a... asi bye :)

***********************************************************************************************

Když jsem přiletěl, z letiště jsem si zavolal taxíka a ještě před tím si nechal od Cala poslat adresu nemocnice, kde už Mike ležel. Už jen cestou z letadla do hlavní haly a pak do auta mě zastavovalo několik fanynek, ale já je odbyl s tím, že se omlouvám, ale že pospíchám. Mohl jsem jim samozřejmě říct, že musím za Michaelem, který se předávkoval, ale článek zrovna o tomhle a upozornění na titulní stránce časopisu nepotřebujeme. Bylo mi líto, že jsem jim vzal možnost si se mnou obyčejně pokecat, vyfotit se nebo obejmout, ale Mikey byl důležitější.

Když jsem dorazil do nemocnice, zjistil jsem, že brigádnice na recepci je naše fanynka a chystá se za pár dní na náš koncert tady, takže nebyl žádný problém, aby mi řekla číslo pokoje, kde Mikey ležel. Sice na mě ještě při odchodu křičela, že o něj je postaráno nejlíp jak se dá, a že kdybychom cokoli potřebovali, je tu pro nás, ale jen jsem jí to oplatil úsměvem a vydal se za nimi do pokoje. Měl jsem chuť ho pořádně seřvat, ale taky jsem se bál o jeho zdraví.

Otevřel jsem dveře do pokoje a on seděl na posteli, Ash byl na židli v levém rohu pokoje a Cal na opačné straně. Všichni upřeli pohled na mě a já po přejetí pohledem těch dvou koukl na Michaela.
„Co sis myslel, že děláš?" zeptal jsem se jednoduše se špetkou vzteku v hlase a hodil cestovky do volné strany pokoje. „To ses chtěl jako zabít?" udělal jsem dva kroky směrem k oknu, na kterém byly ve váze kytky s cedulkou „Daisy", což bylo jméno té holčiny na recepci. Zastavil jsem se u jeho postele a opřel se o ni. „To ses chtěl jako vysrat na celou naši kariéru nebo co? Přemýšlel jsi, co by bylo s náma, kdybys umřel?!" zvýšil jsem hlas a on mi jen s třesoucíma se rukama hleděl zpříma do očí. „Polovina holek na světě tě miluje, tolik by se jich bez váhání zabilo, kdybys umřel, a to tě ani neznají. Dokážeš si vůbec představit, co by bylo s náma?! Kdybys umřel, umřel by s tebou kus našich fans, tý rodiny, kterou jsme si tak dlouho budovali a my s ní. A už by si nikdo nepamatoval 5 Seconds Of Summer." z oka mu stekla jedna jediná osamělá slza. Kluci nic neříkali, jen poslouchali. „Všichni by si pamatovali jen toho kluka, kterej měl všechno, co chtěl, ale zabil se. Máš nás, máš rodinu, máš naše fanoušky co při tobě stojí a taky kupu doktorů, co by ti mohli pomoct s tím, co se v tý tvý křehký dušičce odehrává. Takže jestli se ještě jednou o něco takovýho pokusíš, přísahám, že ti totálně rozbiju hubu, aby ses konečně vzpamatoval, debile." musel jsem to ze sebe dostat, jinak bych se toho tlačivýho pocitu na hrudi nezbavil.
„Nechtěl jsem se zabít," řekl tiše a já si sedl na kraj postele, abych na něj neviděl. „Jen jsem si jich vzal víc, než mám předepsáno." 
„Měli jsme o tebe strach," otočil jsem se na něj a on kývl a podíval se i na kluky.
„Já vím. A omlouvám se, kluci."
„Grůpáč?" zeptal jsem se a koukl na každého z nich.
„Sex nebo objetí?" zeptal se mě nazpátek Calum, ale už se s Ashem se smíchem hrnuli ke mně a Mikeymu.