Is that really you? | √

19

„Třeba jen doufám, že jí ho nějakým způsobem někdy vrátím.." odpověděl a položil ho před sebe na stůl.
„Nebo ji prostě chceš mít ve svým životě." opáčil Calum a otráveně si z kapsy vytáhl zapalovač.
„Ne v mým domě, Hoode." upozornil ho Luke a on ho jen položil na stůl. Vzal do ruky její mobil a na tváři se mu vytvořil úšklebek.
„Má heslo. K čemu ti teda je?" zeptal se nechápavě a povytáhl obočí. Luke mu vzal mobil z ruky, a rychlým pohybem něco naťukal na display. Poté nám ukázal mobil a usmál se.
„Řekla ti ho?" ptal se Cal. Místo odpovědi jen zakýval hlavou a tentokrát si mobil položil vedle sebe.

Pohled Luka..
„A to jsi jako jasnovidec, že jsi to zjistil?" vyprskl a štouchl do Mikeyho. Zřejmě proto, aby se prostřídali na gauči.
„Ne.. Jen.. Jsem prostě hádal."
„Luku, buď ten mobil někam zahoď, nebo se jí ozvi." dal mi na vybranou Ash.
„Nebo půjdem ven a zajdem si na jídlo." navrhl jsem a pravý koutek úst jsem povytáhl nahoru, čímž se mi na tváři vytvořil pokřivený úsměv.
„To beru." souhlasil hned Mikey a postavil se.
„A dáme si pizzu!" vypískl a zadupal nohama. Pobaveně jsem ho sledoval, a stejně tak ostatní.
„Fajn. Ale tohle téma ještě probereme." přidal se Ash a Cal to jen tiše odsouhlasil.

Pohled Sydney..
Šly jsme zrovna po náměstí a Casey mi vyprávěla nějaké blbosti o nakupování a podobných věcech.
„Počkat.. To jsou.." koktala.
„To jsou.. 5sos..." dostala ze sebe a já zvedla hlavu.
„Panebože pojď! Chci s nima fotku!" vypískla a vzala mě za ruku. Opravdu to byli oni. Můj pohled zůstal viset na Lukovi.
„Casey, brzdi. Já nikam nejdu." stěžovala jsem si a zastavila se.
„Jsou to 5 Seconds Of Summer!" vykřikla hlasitě.
„Jdi sama." falešně jsem se usmála. Pustila mou ruku a rozeběhla se k nim. Okamžitě si jí všimli a nejspíš se dali trochu do řeči. Najednou Casey zakývala hlavou a ukázala na mě. Povzdychla jsem si a přejela je pohledem.

Pohled Luka..
„Sydney.." vydechl jsem překvapeně a i přes tu dálku si moje oči našly ty její.
„Co? Ty ji znáš?" vyhrkla ta holka, jménem Casey. Bez rozmýšlení jsem šel za ní. Nevypadala, že by byla ráda, ale ani neodešla. To je dobrý znamení, ne?
„Luku, čekám jen na Casey.." řekla a pohled přesměrovala na zem.
„Chci si promluvit." vypadlo ze mě a já udělal krok k ní.
„A o čem chceš jako mluvit? Skončili jsme, Luku." odsekla a udělala krok v zad.
„Třeba o tomhle?" optal jsem se a vytáhl ze zadní kapsy její mobil.
„Měl jsi ho ty?" zeptala se tázavě, ale odpověď byla jasná. Podal jsem jí ho a po dlouhé době jsem měl možnost jí vzít za ruku. Ani nevím proč, ale neudělal jsem to.
„Máš pěkný heslo." řekl jsem bez výrazu. Vyjeveně se mi podívala do očí.
„Jak jsi.." neodpovídal jsem.
„Nebylo to kvůli tobě jako tobě.. Bylo to.. Kvůli.. Kapele a tak.." vysvětlovala.
„Sydney, notak.. Jen chci, aby jsme byli zase přátelé."
„Přátelé? Luku, myslíš si snad, že my dva dokážeme být přátelé?" ptala se pobaveně a zakývala hlavou.
„Popravdě? Jestli si mám vybrat mezi tím, že se nebudeme bavit, nebo mezi přátelstvím, beru tu druhou možnost."
„Prostě je konec, nechci tě vídat ani se s tebou bavit.." udělala pár kroků dozadu.
„Ty pocity.. Už prostě vyprchaly.." šeptla a otočila se k odchodu. Chvíli jsem netušil, jestli ji zastavit, ale..
„Nejspíš tě miluju!" křikl jsem hlasitě a ona se zastavila. Pomalu se otočila a zírala na mě.
„Jen tebe.." šeptl jsem tiše a zadíval se jí do očí.
„Luku.." po tváři jí stekla jedna osamělá slza, kterou si hned setřela.
„Nezměníš to.. Prostě to tak je.."
„Řekni, že máš na mysli jen tu kamarádskou lásku..." šeptala smutně.
„Brát to tak můžeš.." pohodil jsem rameny a pousmál se.
„Vážně nemůžeme.. Nesnaž se mě přesvědčit.." šeptala a stále stala na místě.
„Jak jsem řekl. Nezměníš to.." opakoval jsem a usmál se.
„Ty jsi vážně strašnej debil.." zastěžovala si a rychlým krokem šla ke mně. Hned na to mi skočila kolem krku a já ji pevně objal.
„Chyběla jsi mi.." zašeptal jsem jí do ucha a užíval si ten pocit, že jí opět objímám.
„Teď na nás všichni zírají.." zasmála se.
„Stejně tě nepustím.."
„Ale.." začala a podívala se mi do očí.
„Ty máš přítelkyni.." šeptala. 
„To je jen tvoje výmluva.." kýval jsem hlavou a odmlčel se.
„Jestli se mnou nechceš být, řekni mi to rovnou." 
„My spolu být nemůžeme, Lukey.. Nejde to.." opakovala a vzala mě za ruku.
„Nedělej to, Sydney." upozornil jsem ji a podíval se na naše ruce.
„Co myslíš?" ptala se a stále pevně držela mojí ruku.
„Přesně tohle jsi udělala posledně.." řekl jsem tiše.
„To, co teď udělám, je už opravdu naposledy, ano?" zeptala se a zhluboka se nadechla.
„Můžu ti věřit?" jen jsem přikývl a ona se nahnula ke mně. Hned na to spojila naše rty a stoupla si na špičky. Ruce jsem obmotal okolo jejího pasu a přitiskl si ji k sobě. Po chvíli se odtáhla a pohled přesměrovala na zem.
„Mám Leukémii.." zašeptala a zněla celkem vyrovnaně. Okamžitě jsem zareagoval, ale ne příliš pozitivně.
„Co?!" zeptal jsem se zvýšeným hlasem a pustil její ruku. Zvedla oči a jen se na mě bez výrazu dívala.
„Ne, ne, ne! To nemůžeš.. Přece.." naříkal jsem, a doufal, že si ze mě pouze střílí.
„Leukémie se dá léčit.. Zvládneš to!" přesvědčoval jsem ji, ale věděl jsem, že zdraví jí to už nevrátí.
„Zvládneme to spolu!"
„Luku..-"
„Jak dlouho? Jak dlouho to víš?" přerušil jsem ji a ve svých očích jsem ucítil slzy.
„2 roky.." vytřeštil jsem na ni oči a odfrkl si.
„Nevěděla jsem, jestli ti to můžu říct.. Luku, nedokázala bych ti to napsat, a ten den, kdy jsme se viděli bych nedokázala takhle zkazit.."
„Sydney! Já to pro tebe byl vždycky! Vždycky! A tebe ani nenapadlo mi to říct?!" 
„Sakra Luku! Nedokážu ti takhle ublížit! Nemůžu s tebou být, když vím, že už mi nezbývá moc času! Nemůžu tě tomu strachu o mě vystavit!" křičela a z očí se jí spustil vodopád slz.
„Záleží mi na tobě.." dodala, tentokrát šeptem a její modré oči se zadívaly do těch mých.
„Pojď sem.." šeptl jsem a přitáhl si jí do objetí.
„Zvládneme to, vím, že jo.." utěšoval jsem ji a rukou jí hladil po zádech.
„Jen mi slib, že s tím vším ještě počkáš.. Bude tě to bolet míň, až se to stane.." nakonec i mně po tváři steklo pár slz.
„Jestli si myslíš, že mi jen tak umřeš, a necháš mě tu samotnýho, rychle na to zapomeň." povzbuzoval jsem ji a vzal její tvář do dlaní.
„Nenechám tě už nikdy jen tak zmizet, Sydney.." usmála se a setřela mi z tváře slzy.
„Miluju tě.." řekl jsem skoro neslyšně a vzal ji za ruku.

×××

VŠECHNO JSEM TO POSRALA

Nečekali jste to? No, já taky ne.

Navíc jsem na sebe naštvaná, protože slova „Miluju tě." se tu nikdy objevit neměla. Nikdy!:D

Vždyť..

Ne, o tom radši příště :D

Bye:((  3:)