Is that really you? | √

34

„Když se to nepovede umřu jenom dřív." pověděla jsem smířeně do mobilu.
„Hej, tohle neříkej. Vyjde to. Musí." přitáhla jsem si k sobě deku a dala si mobil blíž k uchu.
„Tak proč tu nejsi? Rodiče sem smí a ty ne? Blbost, Luku." zamručela jsem naštvaně.
„Prostě tam nesmím, Sydney. Mrzí mě to, ale budeš v pořádku, neměj strach."
„Já nemám strach, ale chci tě vidět. Pokud umřu, nechci aby tvoje poslední vzpomínka na mě byla loučení před touhle pitomou nemocnicí." zastěžovala jsem si. Začínala jsem být opravdu řádně nabručená, prostě jsem ho tu chtěla. To je to tak špatný?

Pohled Luka...
„Ty neumřeš." nebylo nejlehčí jí lhát. Nemyslím to, že neumře, samozřejmě, že neumře. Ale mezitím co jsme jí všichni říkali, že mě za ní nechtějí pustit jsem pořád jen seděl na židli před jejím nemocničním pokojem a sem tam se podíval, když jsem z telefonu uslyšel smích. Chyběla mi. Byla ode mě kousek, ale chyběla mi.
„A vůbec, kde jsi ty?" vyzvídala pořád naštvaným tónem. Oprava. Ona neměla jen naštvaný tón, vážně na mě byla naštvaná. A to mě štvalo.
„Doma..." pronesl jsem tiše provinilým tónem. Kdybych jí nemusel kecat, řeknu, že sedím pár metrů od ní, jenže přes tu pitomou zeď.
„Co tam děláš?" zamyslel jsem se a přivřel oči.
„Pracuju na novým songu."
„Aha..." povzdechla si. Mlčel jsem a pořád jen skenoval pohledem podlahu. „Luku co se to s náma děje?" lžu ti. Už dva dny v kuse a nesnáším to.
„Nic, Syd. Vůbec nic." zamumlal jsem otráveně, ale snažil jsem se, aby to nebylo tolik znát.
„Ale notak. Lukey..." kuňkla a já semkl víčka k sobě. Co sakra teď?
„Miluju tě." snažil jsem se to jakkoli zamluvit. Po dvou dnech bez spánku už jsem byl vážně na prášky.
„Luku," houkla tiše. „Fakt jsi doma?" opřel jsem si hlavu o zeď. „Neměla bych něco vědět?" možná jo, ale stejně se to nedozvíš.
„Co tím jako myslíš?" zeptal jsem se i přesto.
„Nejsi někde s... někým?" zasmál jsem se.
„Lásko neblázni." upozornil jsem ji a nahlídl přes sklo do pokoje. „A netvař se tak, úsměv ti sluší víc." vyklouzlo mi nevědomky z úst.
„Cože?" vyřkla hlasitě a posadila se. Sakra.
„Nic?" hodil jsem sebou na židli a přikrčil se, kdyby ji náhodou napadlo se koukat kolem.
„Ty jseš tady?" váhal jsem.
„Tak trochu." souhlasil jsem a vstal.
„Ty pako! Já už se začínám strachovat kde s kým jsi a ty jseš celou dobu tady? Normálně tě uškrtím!" ušklíbl jsem se a koukl na recepci, kde zrovna nikdo nebyl.
„Nějaká ostrá." zasmál jsem se a pomalu se proplížil ke dveřím. Pravda byla, že mě ze ní pustit vážně nechtěli. Ale tak kdo to teď řešil. Vzal jsem za kliku a s úsměvem od ucha k uchu za sebou zavřel. Když jsem ji konečně uviděl, rozzářily se mi oči a já se upřímně usmál, snad nejvíc za posledních několik dní. Zadívala se na mě a já pak neváhal ani chvíli a přešel k ní, načež jsem si ji přitáhl do objetí. „Chybělas mi zrzko." špitl jsem radostně a ona si mě stáhla na postel a zasmála se.
„Ty mně taky, bloncko." vtiskl jsem jí snad tu nejdelší pusu za celej náš vztah, a ačkoliv netrvá zas tak dlouho, věřte, že polibků jsme si navzájem dali už nesčetně. „Ale jseš blbej." odtáhla se a zkřížila si ruce na prsou. Avšak mně z tváře úsměv nezmizel. „Oni si mě bez vysvětlení šoupnou do nemocnice, ty se k nim jako zázrakem připojíš a pak se ještě dozvím, že to celý proběhne už za týden? Nechals mě tu samotnou." poslední větu jen zamručela, jak kdyby nebyla vůbec důležitá, ale myslím, že právě to jí štvalo nejvíc.
„Byl jsem za těma dveřma." vyhláskoval jsem pomalu a celou tu dobu se šklebil. Pak jsem se usmál. „Kotě máme jen chvíli než mě tu někdo nachytá a budu muset pryč." povolila a já se opřel zády o zeď, jako by tu vůbec nebyla a zasmál se, když si mi sedla na klín a ruce zavěsila okolo mýho krku. „Tak já ti chyběl, jo?" kývla a já jí naznačil, ať jde blíž ke mně, načež vyplázla jazyk a já si ji k sobě bez okolků přitáhl za zadek, kde pak taky nechal ruce.
„Sundej to." přikázala škodolibě a já si olízl ret.
„Přinuť mě." pohodil jsem rameny a ona se naklonila ke mně.
„Jestli to nesundáš, nikdy spolu nebudeme spát brouku." naprázdno jsem polkl a sundal ruce které pak svěsil podél těla. „Ty na všechno skočíš." zasmála se a přisála se na mé rty.
„Fu, fakt jsem ti chyběl." protočila očima a já ji jemně popostrčil, aby si lehla.
„Někdo přijde..." zamumlala do polibků a já jen ledabyle něco zahučel a ignoroval to. Kdo přijde, musí zase odejít. Lehký pravidlo do života. Přetočila se na mě, ale jako na zavolanou jsme uslyšeli kroky směřující do pokoje. Hodila po mně neutrální pohled a ukázala na deku. V tu chvíli jsem si přišel jak malej puberťák co se schovává před otcem svý holky pod postelí nebo ve skříni. Ne, že by se mi to snad někdy stalo, takhle špatně jsem na tom nebyl. Přehodila přeze mě deku a akorát na to se ozvalo cvaknutí dveří.
„Ahoj, nechceš něco?" podle hlasu jsem poznal Angie. Pracovala tu prý už dlouho a se Syd byly snad i kamarádky.
„Ne." odsekla rychle.
„Mhm, fajn. Za půl hodiny mi končí směna a přijde Becka, tak to dodělejte a ať Luke pak vypadne." vystrčil jsem hlavu zpod deky a ona se ušklíbla a pak odešla. Syd se otočila a pohodila rameny.
„Máme to dodělat." pronesla vážně a pak se začala smát jak vyšinutá.
„Neměli bychom těch třicet minut využít líp?" otevřela pusu a zírala na mě jak na přízrak.
„Souhlasím, ale nevěřím, že to říkáš zrovna ty." hodila po mně polštář a zasmála se.