Is that really you? | √

32

Pohled Sydney...
Nikdy jsem nechápala jak můžou náctiletý holky tak moc postrádat jejich kluky. Brečet, žrát čokoládu se zmrzlinou a koukat na romantický filmy. Ani po tom co Lukey odletěl to nechápu. Ano, chybí mi, ale na druhou stranu je lepší, že mě v tomhle stavu nevidí. Už ten den jak odlítal mi nebylo dobře, ale musela jsem to skrývat tolikrát, že to šlo i před ním. Jenže hned jak jsem přišla domů, začala jsem do sebe cpát prášky, což stejně nepomohlo. Omdlela jsem a teď jak debil sedím v nemocnici na židli aby mi doktoři předepsali nějaký léky. Rodiče vyšilují. Což způsobuje? Že do mě doktoři cpou další prášky. 
„K čemu? Stejně to vyzvracím." Řeknu nabručeně sestře která mi přinesla nějaký obrovský tabletky. Zazvoní mi mobil a já se pro něj otráveně natáhnu. Je to nečekaně Luke. Zhluboka se nadechnu a vezmu to.
„Proč mi kurva neodepisuješ na zprávy?!" Řekl zvýšeným hlasem, skoro až křičel.
„Tys mi psal?" Zeptala jsem se naopak já a snažila se nemít tak rozklepaný hlas. 
„Ano Sydney já ti psal a tys mi neodepisovala několik hodin. Kde sakra jsi? Víš jak jsem se bál?" Povzdechla jsem si a ukázala sestřičce ať jde pryč. 
„Ale tyhle prášky si vezmeš, jasné?" Nuceně jsem kývla a Luke to nejspíš slyšel.
„Jaký prášky? Kdo to je? Co se sakra děje?" Doléhal naštvaně ale se strachem v hlase.
„Nebylo mi dobře, to je všechno. Čekám v nemocnici, rodiče to asi vyděsilo." Uslyšela jsem, že nejspíš do něčeho kopl.
„Do háje," Sykl a zas se ozvala rána. Nejspíš sklo? Sklenička?
„Hej, uklidni se, ano?" Slyšela jsem jen hluboké dýchání.
„Neměl jsem tě tam nechávat. Neměl jsem odlítat, sakra." Naříkal a já jen kývala hlavou, i když to neviděl. 
J„sem v pohodě. Tak přestaň rozbíjet všechno okolo sebe." Chvíli neodpovídal, když pak konečně.
„Asi ne, když jsi v nemocnici. Co přesně se stalo? A nemám  o víkendu přiletět?" Všimla jsem si přicházejících rodičů a tak se zvedla.
„Omdlela jsem, nic víc. A ne, ani náhodou nejezdi, buď s klukama." Típl to. Překvapeně jsem se koukla na displej a zrovna ke mně došli rodiče. 
Když jsme konečně dojeli domů, hodila jsem sebou na postel a vytočila Lukeovo číslo. Nezvedal to, tak jsem nakonec usnula. 


Pohled Lukea...
Hned jsem jí to típl a vytočil číslo které mi dal Cameron.
„Doktor Rooves, jak vám mohu pomoci?" Ozval se.
„Ihned mi řekni kdy to všechno proběhne, Camerone. Nechci aby jí bylo pořád tak jak jí bylo dneska." Povzdechl si a já uslyšel šustění papírů.
„Luku, tohle je na strašně dlouho. Není to vůbec tak jednoduché jak si myslíš.Na základě vývoje nemoci se hodnotí další postup. Nálezy jsou předvedený specialistům transplantačního pracoviště. Ti se pak vyjadřujou ke vhodnosti transplantace, kdyžtak doporučí jinou léčebnou metodu. " Nestačí to říct normálně? Tyhle chytrý doktorský řeči si mohl odpustit. Mně tu umírá holka, sakra. "A taky si uvědom, že už dva roky jí rodiče platí léčbu a transplantace opravdu není levná záležitost." Odfrkl jsem si a odpověděl:
„Zaplatím to." Řekl jsem rovnou a Calum co seděl vedle po měn střelil překvapený pohled.
„Blázníš?" Vyhrkl rychle a zasmál se. "Luku... To... Proboha." Zase se zasmál a protočil očima.
„Peníze nehrajou roli. Je mi jedno jak to zařídíš, prostě to bude co nejdřív." 
„Myslíš to zcela vážně?"
„Ještě aby ne." 
„V tom případě si je zavolám... Začneme s testama a musíme ji na všechno připravit."
„Nesmí vědět, že jsem dárce já."
„Neboj." Zavěsil jsem a koukl se na Cala.
„Luku Roberte Hemmingsi,"
„Neser se do toho, ano? Dík." Přerušil jsem ho a odešel z budovy. Nechci aby to řešili kluci, média a všechny tyhle sračky okolo. Už mě to nebaví. Všichni mi lezou do soukromí a nikdo kromě Sydney mě nechápe. Jenže zrovna jí to teď říct nemůžu. Tak hrozně mě to všechno užírá. Nejradši bych se vším seknul a byl už napořád s ní. Vím, že to jednou skončí. Že pokud mi neřekne ano, jednou se rozejdeme a ona si někoho najde a bude šťastná. A přeju jí to. Chci jen aby byla zdravá a nesužovala jí ta pitomá leukémie. A jsem schopný pro to udělat cokoli. Neříkám, že jí budu milovat navěky, jak to říká milion ostatních párů. Neříkám ani, že ji nikdy neopustím. Třeba ano, nikdy nevím co se stane. Ale teď jsem tady a mám možnost jí z toho všeho dostat. 

O pár dní později... 
Unaveně jsem si lehl do postele a přetáhl si peřinu až ke krku. Po těch několika koncertech a asi třech hodin spánku za dva dny jsem nutně potřeboval odpočinek. I přesto jsem ale vzal vibrující mobil a vzal to. 
„Ano?" Zachraptěl jsem a zavřel oči. 
„Luku oni našli dárce! Fakt se někdo našel!" Vyjekla radostně a já se usmál. Teď už jen předstírat, že to nejsem já a ani o tom nevím. 
„Opravdu? Vidíš, já to říkal." Oddychla si a já se přetočil na bok. "Všechno bude zase v pohodě." 
„Jenže je tu jedna neskutečně divná věc." Podle tónu jejího hlasu jsem poznal, že se teď nejspíš divně kření a chodí po pokoji. 
„Jaká?" Optal jsem se jednoduše a pořád se usmíval jak pako. 
„Včera přišla rodičům na účet obrovská částka peněz. A když říkám obrovská, myslím fakt obrovská." Dal jsem si mobil od ucha aby neslyšela jak se směju. "Luku?" 
„A ví se kdo to poslal? Nebo proč?" Zbytek hovoru jsem se snažil dělat blbýho, ale lhát jí? Nebylo to zrovna lehký. Zbýval do toho celýho už jen měsíc a já byl pořád víc a víc nervózní. Musí se to povést, prostě musí. 

Ubíhalo to pomalu, dokonce mi přišlo, že ona se i pořád víc a víc bojí. Jediný z čeho jsem měl strach já bylo, jestli potom bude v pořádku a to, že k ní ani nebudu moct jít. Nějaký blbý pravidla, pfff. Kecy o tom, že když jsem dárce ale ne příbuzný, nebudu ji moct vidět. A už vůbec netuším co budu dělat až se ona bude ptát, proč jsem tam za ní ani jedinkrát nezašel. Možná bych jí to měl říct, ale ona by to celé zatrhla. A já opravdu nestojím o to, aby ze všeho sešlo a ona během měsíce zemřela. 

Později...
Už jen necelý týden. Pět dní a já ji nejen, že konečně uvidím, ale taky se to všechno zlepší. Alespoň doufám. Zbývalo posledních pár koncertů a konečně odlítáme zpátky do Sydney. Kluci se mi pořád snažili vymluvit tu žádost o ruku, že s tím mám ještě počkat. A jo, já počkám. Ale stane se to ať chtějí nebo ne a jak jsem říkal Ashovi, jestli mi řekne ne, budou alespoň šťastní. 

„Luku, padej si sbalit!" Křičel na mě naštvaně Ashton zatímco já si ještě v pohodě upravoval vlasy. Odlétáme za tři hodiny a se Syd jsme domluvení, že tam bude. Vzhledem k tomu, že většinou jsou na letištích fanynky, budu muset s ochrankou domluvit ať jí tam nějak dostanou a ty ostatní ať se třeba bodnou. Jsem za ně sice rád, všichni jsme, ale jediný koho teď toužím vidět je ona. V kontaktech jsem našel číslo a napsal smsku. 

Luke: Zrzka, 175cm, modrý oči. Bude tam okolo jedný, fajn? Beztak jí poznáš, všichni na ni budou zírat. 

Odeslal jsem to a šel si do pokoje sbalit poslední věci. 
„Kde se loudáš? A co to máš na sobě?" Zeptal se zmateně Calum a zapnul si bundu. 
„Klid, však už balím." Naházel jsem do tašek poslední věci a mobil si strčil do kapsy. Pak jsme společně vyšli ven, kde už čekalo auto. Porozhlédl jsem se okolo a usmál se. Sice budem brzy zase tady, ale to město miluju. Je tu prostě živo. Posadili jsme se a já už jen vyčkával, kdy budeme na letišti. 

***

Dneska mám nějakej vydávací den... GO2, LM, teď ITRY... Asi dám i SIM a recenze, abychom se nenudili :DD

Takže vás po dlouuuuuhé době zdravím a...

Zase se s vámi loučím :DDD

Bye:))