Oksana - aneb co se skrývá pod rouškou spatřitelného

VII. MNOŽSTVÍ MALÝCH LŽÍ

Slunce se přehouplo přes obzor, na zámku je již živo, děvečky sypou slepicím zrní, zahradník zalévá květiny a čeledíni krmí koně. Obzor zdobí červánky a již zrána je teplo. Nic netušící Yvette se odpočatá a spokojená probouzí do krásného dne. I Miranda se hezky vyspala, směje se s ostatními služebnými a přitom nese čerstvá vejce do kuchyně. Oksana se budí o něco později se zvláštním pocitem. Celou noc spala na boku, aby si nepomačkala křídla. Za chvíli přijde Miranda vyvětrat peřiny, tak musí rychle schovat křídla pod spodničku. Počkat! Půjdu za Erin, tak si dám vílí šaty a na ně svoje všední šaty. Rychle, ale opatrně se obléká a za chvíli je tu již Miranda. Píská si a je v podezřele dobré náladě. „Kde je Dechtire? Byla jsem u ní v pokoji a nikde nikdo." Oksana se zarazí: „Dechtire přece již odešla. Nevzpomínáte si?" Miranda se také zarazí: „Opravdu? Ach ta moje paměť." Znovu si začne pískat, vezme peřiny a odejde. Jak to, že si to nepamatuje?

Oksana docupitá po schodech do jídelny na snídani a podezřívavě se dívá na matku. Ta je také ve skvělé náladě a s usměvem zdraví Oksanu: „Jak se vyspala naše princeznička?" „Výborně." Odpovídá zdvořile Oksana a matka pokračuje: „Dechtire se nepřijde nasnídat? Postrádám její společnost." Teď už za tím vším vidí Oksana nějakou zradu. „Ale, matko, Dechtire přece včera odešla. Vy si nevzpomínáte?" Královna se zarazí, pak se zamyslí a povzdychne si: „Inu, škoda. Opravdu jsem to jaksi nepostřehla. Nestihla jsem jí vyjádřit svůj dík." To je divné. Oksana zná matku dobře a tentokrát v jejím hlase neslyší byť ani náznak ironie. Třeba si to opravdu nepamatuje.

Po snídani pošeptá Oksana tatínkovi: „Půjdu k vílám. Neříkej to mamince." A odběhne. Vrátí se do pokoje, převleče se a vyletí oknem ven. Všichni jsou zabraní do práce, takže nepostřehnou, že vyletěla. Letí k jezeru, k vílí bráně. Když projde branou do Břízového lesa, potká pár dospělých víl, které jsou jejím příchodem trohu zmatené, pozdraví je a běží k Velkému stromu. Snad tam najde Lesanu. Jenže opak je pravdou. Okolo projde Hortenzie a Oksana se vyděšeně zeptá: „Kde je Lesana?" Panuje tu pochmurná nálada, což je nezvyklé a Oksana to cítí. Hortenzie smutně ukáže na zákoutí na levo od stromu a povzdychne si: „Je s tebou tolik práce, Oksano." Oksanu chytne záplava smutku a provinilosti, rozběhne se k zákoutí a vidí Lesanu, jak leží na dřevěném loži a všechna blízká zeleň se jí dotýká, břečťan ji obaluje. Dýchá, ale ztěžka. Okolí nevnímá. U ní stojí Lilie a několik dalších víl. Některé ji ovlažují vodou, jiné u ní jen postávají. Když Lilie spatří Oksanu, usměje se, ale její oči se vůbec nesmějí. Oksana přijde blíž a odváží se zeptat: „Co se Lesaně stalo?" „Včera večer musela vymazat tvé matce a Mirandě kousek paměti. Kdyby vymazala paměť jen jednomu člověku, zvládla by to, ale takhle je to příiš vyčerpávající." „Aha. Tak proto si matka ani Miranda nic nepamatují. Přežije to Lesana?" „Ano, ale není na tom dobře. Už tu vládne moc dlouho a potřebuje nástupce. Snad to vydrží, než dospěješ." „A proč ji ty rostliny objímají?" „Léčí ji. Díky nim žije."

Oksana mlčky sledovala Lesanu a pak si všimla jedné zvláštní věci. Kolem Lesany se mihotala barevná mlha. Hrála všemi odstíny duhy a vlnila se, jako by tancovala. No jo. Přesně takovou jsem viděla když jsem našla snítku. Také se kolem ní mihotala mlha. Oksana zbystřila zrak a začala se rozhlížet kolem sebe. Najednou zjistila, že když se soustředí, vidí tu podivnou mlhu kolem všeho. Každá je jinak barevná a jinak se vlní. Nejsilnější byla kolem víl a jejich křídel. Oksana hleděla na Liliina křídla, až Lilie zacítila její pohled a zeptala se: „Zkoumáš mou auru? Jsem ráda, že jsi na to přišla. Aura je nehmotný obal člověka. Má ji vše živé. Víly ji vidí a jen někteří lidé to ještě dokáží. Většina z nich ale tuto schopnost již ztratila." Oksana se zadívala za obzor a povzdychla si: „Je mi to líto. Poděkuj za mě Lesaně."