Oksana - aneb co se skrývá pod rouškou spatřitelného

I. LESNÍ POUŠŤ

Narodila se za bouře, když mračna zahálela černotou a blesky křižovaly rozbouřenou oblohu plnou dešťových kapek. Celé Irsko se zamykalo v domech před tou pohromou a při svíčkách se modlilo za krále a královnu. Protože v ten den se vydali lovit zvěř. Ne do obory, ale do krutých mrazivých lesů, kde divá zvěř číhala na každém kroku a stromy se divně ohýbaly. Tam se vydali hledat nejmladší srnče pro boha zvěře - Cernunna. Aby jim požehnal a královně se narodilo to nejpožehnanější dítě. Chvíli projížděli lesem, král s napjatou tětivou hledal vhodnou oběť. V tom se strhla ta bouře. A právě tam to na ni přišlo. No, uznejte, že koruny stromů za bouře nejsou to nejbezpečnější místo k porodu. Ale co se dalo dělat? Tak se narodila Oksana, princezna Irska.

Po jejím narození se stalo cosi, co změnilo celý její život. Přiběhlo srnče, přesně takové, jaké chtěli ulovit. Když král napnul tětivu luku, aby ho zasáhl, přiběhlo osm víl, zpívalo a kroužilo kolem srnce a dívky. Pak se rozestoupily a ve vzduchu se zavlnilo chmýří pampelišky a zjevila se sama královna víl, s křídly morpha peleida. Majestátně přišla k dívce, nasypala na ni trochu vyrýžovaného zlata, pohladila ji po tváři a zavěsila jí na krk na zelené šňůrce snítku zlatého jmelí a a obdařila ho kouzlem věrnosti. Královna stejně tak, jak se zjevila, tak také zmizela. V tom se nebe otevřelo a do nejbližšího stromu udeřil silný blesk. No strom se nevznítil, jen se rozpůlil vedví a z něho vystoupil sám Cernunnos. Pokynul královně a králi, kteří se krčili u stromu a neodvážili se pohnout, vypálil dítěti na kotník znak listu břízy a se srnčetem v náruči se vrátil na nebesa. V tu chvíli se strom vrátil do původní podoby. Bouře utichla a nebe se vyjasnilo. Král s královnou se ještě vzpamatovávali z šoku, královna se divila, že dítě nepláče a z toho, že spatřili samotného Cernunna. Král pomohl královně na koně a sám si vzal dítě do náruče. Pobídli koně a hybaj na zámek.

Na zámku královna ihned nechala dcerku umýt a do vody sama přilila heřmánkový olejíček, po kterém princezna ihned usnula. Tím apsolutně smyla vzpomínku na ,,lesní poušť plnou stvůr", Jak ji nazvala. Sama chtěla na les zapomenout. Pak sedla na koně a jela za zámek, protože tam se rozkládalo veliké jezero plné raků, kteří se výborně hodili do královské kuchyně. Když přijela až k jezeru, hodila do něj snítku zlatého jmelí, které dostala princezna od oné královny víl v Břízovém lese. Královna se vrátila domů, odstrojila se jenže když si šla do ložnice pro knížku, narazila na nočním stolku na jmelí, které zahodila v jezeře. Avšak, bylo tu ještě něco, vzkaz na němž stálo:

Tvá dcera není člověk, ale ty to přece víš. Jednou se bude muset vrátit mezi své, to ale také víš.

Přívěšek je obdařen kouzlem, nezničíš ho! Pamatuj na to!

Lesana Mokrá

královna víl

Královna okamžitě hodila vzkaz do krbu, lehla si na lože a čekala, až jí přinesou dítě. Když dítě dostala do náruče, položila její hlavu na své rámě a zašeptala. ,,Budeš se jmenovat Oksana, aby ses vílám nepodobala. Však já tě proti těm stvůrám ochráním, slibuju!"Královna pak uložila Oksanku do kolébky a chvíli jí zpívala. Když usnula dcerka, tak se i královna odebrala ku spánku. Sfoukla svíce a otevřela okno, aba se vyvětrala místnost. Pak také usnula. Když půlnoc odbíjela, přiletěla do ložnice víla, aby uspala plačící dítě, které se vzbudilo. Sklonila se nad Oksankou a zpívala píseň, jež znají jen víly:

Bouře panuje nadIrským krajem

a já vprostřed pole stojím.

Nechť všichni motýli přilétnou ke mně,

pokud se k vílám hodím.

Mám svou snítku jmelí,

Oksana jméno mé.

Srdce nad hlavou velí,

due tělu panuje.

A já jedinou slokou

té písně mé,

se k vílám opět vracím.

Já jen pírko oběť lidské

moci, k vílám sedo mů vracím...

Když píseň skončilaa děvče opět usnulo, zašeptala víla: ,,Jmenuji se Lilie, jsem tvá strážná víla a budu tě chránit na každém kroku, zvlášť, když se vrátíš domů." Pak odletěla otevřeným oknem ven a až na rozvlněné závěsy po ní nezůstalo nic, než úplňkový svit měsíce a až neuvěřitelně hrobové ticho. Víla vyletěla ze zámku, přes jeho zahrady, až doletěla k onomu jezeru a zastavila se u kamene s vyrytým nápisem. ,,Geataí oscailte"zavelela Lilie větu, která irsky znamená brány se otvírají. V tu chvíli začal břečťan, který rostl kolem kamene silně růst, až z něho vyrostl most, který ale zatím, ještě nebyl dost pevný. Až když po krajích rozkvetl růžovými květy, pak po něm mohla víla přejít. Uprostřed jezera most končil, no když Lilie stoupila na konec mostu, most s ní začal růst. Přenesl ji přes jezero i přes hustý les, který rostl za ním. až ji donesl k bráně celé z kamenů. Lilie sestoupila z mostu, poděkovala a most začal bleskově couvat. Víla prošla bránou a pak... zmizela.