Oksana - aneb co se skrývá pod rouškou spatřitelného

XIII. ZMĚNY

 To bylo snad poprvé, kdy zůstala Oksana v lese tak dlouho. Přinášelo jí to jistou úlevu, být neustále obklopená přírodou. Ale i obavy. Blížila se zima a víly se začínaly schovávat před mrazem. A hlavně netušila, co se bude dít, až se vrátí domů. A toho se bála nejvíce.

Yvette si mezitím dala několik dní na odpočinek. Snažila se nějak srovnat s tou skutečností, že je Oksana víla. Nemohla uvěřit tomu, že si toho nevšimla. Že byla tak oklamána.

Pak si ale vzpomněla na Lesanina slova a uvědomila si, že to není tak jednoduché. Postupně začala jemně informovat služebnictvo. Zároveň si dala nesmírně záležet na výhruškách, úplatcích a slibech, aby se to nedostalo mezi běžný lid. To by byl konec. Klidně by mohli Oksanu upálit jako čarodějnici. A to nesměla dopustit.

Asi po týdnu se tedy Oksana vrátila domů. Bála se. Ještě nikdy nešla chodbami tohoto hradu ve vílích šatech. Bosíma nohama se plížila dlážděnou chodbou, aby ji nikdo neslyšel. Mráz jí projížděl tělem při každém kroku, ale neodvažovala se zrychlit.

Vynutila si na Lesaně, že se chce vrátit brzo ráno, protože se chtěla vnitřně připravit. Kdyby vtrhla uprostřed dne do přeplněných chodeb, asi by to nezvládla.

A teď se bezprostředně snažila, aby ji nikdo nezaslechl nebo nezahlédl. Létat ještě nemohla. A tak svá svěšená křídla tahala za sebou, ze zvyku.

Podařilo se jí dorazit až ke dveřím do svého pokoje. Se strachem se nadechla a třesoucí se rukou opatrně otevřela dveře. Avšak to, co spatřila jí vyrazilo dech. V jejím pokoji na ni čekala její matka. Celou dobu se snažila, aby ji nepotkala. Smůla.

Yvette na ni chvíli jen tak zírala. Myslela si, že se s tím vyrovnala, ale teď, když ji před sebou viděla, s křídly, vyděšenou, bála se, že to neunese.

Naproti ní stála Oksana, stejně překvapená a rozporuplná jako Yvette. Mezi sebou měli jakési pole, které jim nedovolilo si k sobě najít cestu.

„Oksanko..." Yvette už to nevydržela. Vrhla se na ni a silně ji objala.

„Matko..." Oksana se nejprve polekala, ale pak ji také objala.

„ Oksano, já... Omlouvám se ti. Ani nevíš, jak velkou chybu jsem udělala. Nemůžu ti to všechno říct, ale je mi to tak líto. Nejraději bych se hanbou propadla. Ani bych neměla doufat, zda mi odpustíš."

„Odpustím vám, matko. Jednou určitě."

Yvette pak ještě nechala Oksanu dospat, než začne snídaně. Oksana po dlouhé době opět ulehla do své postele a vůně těžkých prachových peřin ji ihned uspala.

Probrat ji přišla komorná. Oksana se instinktivně snažila schovat křídla, ale komorná ji uklidnila: „To je v pořádku, slečno." Oksana tedy vylezla z postele a po pečlivé koupeli se vydala do šatníku. Z něho měla také obavy. Jen pomyšlení na nepohodlné těsné šaty jí nahánělo husí kůži.

Když ale vstoupila do prostorného šatníku, obavy z ní opadly. Vrhla se na stojany s novými upravenými šaty a nemohla uvěřit svým očím. Vybrala si jedny zelenkavé a komorná jí je pomohla obléci. Nemohla se na sebe vynadívat. Když se postavila před zrcadlo, vypadala krásně. Šaty měly zvýšený pas, odhalená ramena a nabírané rukávy. To vše z jemné, světle zelenkavé látky. Sukně byla ušita z bílé lehké látky, která tvořila spodničku, která ve středu prosvítala a na ní stejně zelená, jako na vrchu šatů tvořila na sukni jakýsi plášť. Pas a rukávy byly prošité zlatou nití a celé šaty příjemně hřály. Nejlepší na nich ale bylo, že měly na zádech zvětšený výstřih a dole se šněrovaly. Křídla tak byla volná a netlačila se pod šatami. Oksana byla štěstím bez sebe.