Oksana - aneb co se skrývá pod rouškou spatřitelného

III. KDYŽ V HOREČKÁCH BLOUZNÍŠ

"Propánajána! Princezno! Díky bohu, že se vám nic nestalo!" Byl slyšet hlas jedné z přibíhajících dvorních dam. Dvě z nich Oksanu podepřely a král začal hartusit: "Zpropadená Gallen! Myslí si, že je kouzelnice, co každému život zachrání a přitom jen z lidí doluje peníze a její masti nefungují!" "Přesně tak. Honem to všechno musíme povědět královně a poradit jí nějakého dobrého a zkušeného lékaře." Přitakala králi dvorní dáma. Oksana se však také zapojila do rozhovoru. "Drž raději jazyk na uzdě, Mirando. Máti nemá ráda 'užvatlanou cházku, co ničemu nerozumí'!" "No dovolte princezno!", urazila se Miranda. "Mlč Oksano! Jsi sice ještě slabá, ale nelíbí se mi tvá slova!" Zadržel Oksanu král. Oksana ztichla, ale v duchu poznámky měla. Je však slušně vychovaná princezna a ví, že se rodičům nemá odmlouvat. „Možná je to i moje vina. Asi jsem to trochu přehnal. Máš sice narozeniny, ale nehodlám tě rozmazlovat!" Král důrazně ukončil debatu a vykročil rychleji k zámku.

Prošli branou, kde se k nim připojili dva ze stráží a doprovodili je dovnitř jako osobní stráž princezny. Král strážníky propustil a do zámku už vešel sám. Po schodech Oksanu vynesl nahoru do pokoje, do její vysoké postele s nebesy se slovy: hezky tu lež a nevstávej, dokud ti nebude dovoleno. Zavřel dveře pokoje a Oksana osaměla. Nenudila se. Přemýšlela nad vílinými slovy. Co je ta snítka zlatého jmelí? To se jí matka tolik obává, že mi ji na krk nedá? Vždyť je to dar. Je to mocné? Zlé? Proč zrovna já jsem víla? A proč to matka nechce? Proč... .

A zatímco Oksana dumala ve svém pokoji, ke královně už se dostalo vše, co se stalo: Inu lékaře by to chtělo, ale než sem ti nejlepší z dalekých krajin přijedou, leccos se může stát. A zatím si poradím sama. Yvette vyšla nahoru zkontrolovat Oksanu. Spala. Tolik přemýšlení ji unavilo. Yvette potichu zavřela dveře. Ve svém pokoji se odstrojila a nechala si uvařit čaj. Když ho dostala, položila ho na noční stolek z dubového dřeva a vytáhla z něj malý pytlíček. V něm nazpodku ležela jediná malá pilulka. Yvette ji vytáhla a povzdychla si. Tak dlouho jsem si tě schovávala, tak mi aspoň pomož. Co se nakonec stane s Oksanou? Po těhle slovech ji hodila do čaje a čaj vypila. Lehla si do postele a očekávala spánek, který nepřicházel.

Nakonec se jí přece jen víčka zavřela a ona vešla Mlžnou branou do Země spánku. Nedalo se však říci, že to byl spánek klidný. A už vůbec ne uklidňující, takový, který dodává energii, naopak...

...Sedím doma, pletu a za okny řádí bouře. Ke mně přibíhá Oksanka, srdce moje. Posadím si ji na klín a houpu ji, zpívám jí... Vytrhne se mi a běží ode mne pryč, daleko. Vstanu a naráz je všude bílo, zámek nikde, jen já stojím uprostřed ničeho... Snažím se volat: Oksano! Jenže jde ze mne jen vzduch. Slyším hlasy... Maminko! Maminko! Z té podivné bílé tmy ke mně přibíhá Oksana. Dospěla. Přes ramena jí splývají dlouhé rezavé vlasy vlnící se do neposlušných pramínků. Svůj krok zpomalila a zklopila oči. Plíží se ke mně jako by mi chtěla něco vážného sdělit. Je oděna v bílém rouše... Vystoupí z mlhy, která odkryje její veliká pestrobarevná křídla. Za ní se oběví další víla. Není však v bílém. Její šaty připomínají les. Je mi známá, ale stále nevím, kdo to je... Královna víl! Postaví se vedle Oksany a obě na mne hledí. Na ramenech Oksany se objeví dvě ruce. To hnědovlasí mladík přichází k nám třem. Usměje se na Oksanu a na mě zlověstně hledí. Postaví se vedle Lesany a všichni tvoříme jakýsi kruh, ve kterém však stále někdo chybí... Z bílé tmy se noří další osoba. Chvěju se strachy. Co mi osud připravil tentokrát? Osoba je v bílém, zahalená v kápi, jakoby ani obličej neměla. V kostnaté ruce drží křečovitě kosu. Ostrou a od pohledu nebezpečnou. Dojde až k nám. Za ní se plíží tíživý stín. Není to stín. Je to další osoba. Obě jsou naprosto stejné. Každým krokem spolu víc a víc splývají. Té zadní však kosa chybí a rozcuchané vlasy jí zakrývají obličej. Kruh je úplný, co se bude dít dál... Slyším Lesanu jak praví: je nás tu moc. Osoba stínu se podobající zakvílí hlasem trhající uši. Hlava se mi kroutí, jako by všechno rázem zmizelo. Jen vidím záblesk ostří kosy a slyším, jak neznámý muž tasí meč. Zbraně se setkaly. Křik! Lesano! Je to Oksana. Chci jí pomoci, ale nevidím ji. Nevidím nic. Chci volat, ale z mých úst se dere jen vzduch. Mé myšlenky však stále křičí: Oksano! Oksano! Oksano!...