Oksana - aneb co se skrývá pod rouškou spatřitelného

VIII. DLOUHÝ STÍN

Svátky skončily, ale zima ještě trvala a na procházky se moc nechodilo, takže se Oksaninou denní rutinou stalo sezení u okna a zírání do zamrzlé krajiny. Byly dny, kdy se ani lísteček nepohl, rampouchy na oknech se přes noc zvětšily aspoň o dva centimetry a mrzlo, až praštělo. Tehdy mohla Oksana zírat na krajinu hodiny a nedočkala by se jediné živé bytosti, která by se stala objektem jejího zájmu. Jakoby i zimní víly spaly.

Zároveň se spící dny vyměňovaly se dny, kdy prudce sněžilo a fučelo, stromy se kymácely a v takovém počasí by člověk ani psa nevyhnal. A přesto se Oksana takovým dnům těšila. Bavilo ji pozorovat vločky odlétající po směru větru, mezi nimiž se proháněly rozpustilé sylfy, sledovat stromy, které se prohýbaly v prudkém větru o jejich aurách ani nemluvně.

Takto pozorovala krajinu každé odpoledne, a tak se jí naskytla možnost objevit její život - sledovat, ja se mění a obnovuje a jak se ze spícího zamrzlého období opět probouzí. A to je pro malé děvče skvělá zkušenost.

Sotva začal roztávat sníh, už se zimní víly činily. Tání urychlovaly a nechaly roztát všechny rampouchy na oknech domů. A jedno odpoledne si Oksana všimla zimní víly na okně. Byla to ta samá, kterou potkala již v lednu. Tentokrát se víla už vůbec nelekla.

Ahoj. Pozdravila Oksanu víla.

Ahoj! Jsem ráda, že se opět vidíme.

Jsi bystřejší než posledně.

Snažím se vnímat aury denně.

Nezapomeň, co jsem ti řekla.

A už tu zase nebyla. Oksanu to už začínalo štvát. Proč mi to nikdy neřekne celé? Nutí mě přemýšlet. To je ono! Ale já na to přijdu sama.

Pučící les, který Oksana navštívila hned tohle odpoledne, provázelo ticho, studený vzduch a prázdnota. Víly se teprve začínaly probouzet a tak tu panoval klid. Oksana si sedla k Měsíčnímu jezeru a hleděla do dáli. Jemně se vlnilo a působilo chladně. Obklopoval ho hustý, tmavý les, což vyvolávalo v osamělých dnech, jako je tento, pocit bezpečí. Nezapomeň, co jsem ti řekla. Zněla Oksaně v hlavě věta, kterou jí chtěla víla připomenout něco důležitého, nemohla si však vzpomenout, co to bylo. Co mi řekla? Co mi řekla? Už vím! Mám si přivolat víly, co odletěly na Jiný svět. Ale jak, to nevím. Začala se rozhlížet kolem sebe a uvědomila si, že když je v lese ticho, tak jako by celý svítil. Aury se pohybují a vlní, jako malé víly. To je ono! Aury jsou jako víly. Pomalu zavřela oči a představovala si, jak k ní přilétají malé barevné víly, které se slévají s aurami stromů. Když je pak otevřela, poskakovaly po jezeře tři víly:

Proč nás budíš? Zeptala se první.

Co po nás chceš? Ptala se druhá.

Oksana jim v myšlenkách odpověděla: Zimní víla mi řekla, že si vás mám přivolat.

No jistě, vy jste ale nechápavé víly. Přitakala třetí a pokračovala: Vidím, že jsi již objevila svůj šestý smysl. Ukážeme ti les tak, jak ho ještě neznáš.

Víly počaly kroužit kolem Oksany a vedly ji do hlubin lesa. Oksana se nestačila divit, jaký je les jiný! Když se vrátily na to samé místo, kde předtím seděla Oksana, řekla Oksana: Chtěla bych vědět, jak to vypadá na Jiném světě. První víla jí odpověděla: Zavedeme tě tam. Letěly nad jezerem až na druhou stranu lesa, kde byl les hustější a když jste se prodrali mezi stromy, objevili jste malou mýtinku. Tam si Oksana lehla a víly jí hladily a uspávaly.

Ve snu se dostala na krásný ostrov, plný drobných víl. Jenže oni nebyly drobné. Všechno tam bylo takto velké, i Oksana byla stejně velká jako ony.