Yaoi#1 - Ree&Mate

Vzkaz

Byl pátek a první hodinu jsme dnes měli matiku. Žádná sláva. Celý týden jsem se cítil na nic, protože se se mnou Dashi nebavil a jelikož to byl můj jediný kámoš, neměl jsem nikoho. Mate se mi úspěšně vyhýbal a matka po mě doma akorát furt řvala. Seděl jsem v lavici a koukal z okna, neměl jsem náladu nic dělat. Dashi dnes opět seděl s Lukem a společně se něčemu potichu smáli. Nejvíc mě zarážel jeho výraz. Takový...radostný. Až příliš radostný. Nechápal jsem, co se stalo, ale od pondělka už se chová, jako kdyby ho znal odjakživa a se mnou zatím nepromluvil ani slovo.

Jakmile zazvonilo, vyšel jsem pomalu na chodbu. Venku pršelo jako by to přímo zobrazovalo mojí dnešní náladu. Opřel jsem se o topení u pinpongáče kde jsem si nedávno „povídal" s Matem. Pozoroval jsem Dashiho, který právě vyšel ze třídy s Lukem po boku. Mířili spolu na záchody. Rozhodl jsem se jít za nimi. Poslouchal jsem je, ale kromě probírání jejich nejoblíbenějších seriálů, nemluvili o ničem zajímavém. Štvalo a zároveň mě mrzelo, že si mě ani nevšiml.

Na toaletách jsem si dělal svoje věci a nenápadně stále poslouchal jejich rozhovor. Jakmile jsem vyplul z kabinky, střetl jsem pohledem s Dashim, který vycházel z kabinky naproti mě. Jen na mě hodil smutný výraz a strčil mi do ruky nějaký papírek. Když oba dva zmizeli ze záchodů, rozbalil jsem lísteček a přečetl si vzkaz:

Promiň, vše ti vysvětlím, mohl bys dneska ke mně? Jestli ano, budu hned po škole čekat před hlavní budovou.

Copak jsme na základce, abychom si posílali dopisy, jak zamilované holky? To mi to nemohl říct do očí? Povzdychl jsem si a rozrazil dveře ze záchodů. Ovšem s mojím štěstím ty dveře napálili přímo do Mateho, který se zrovna snažil na ony toalety dostat. „Au-eh-g..." Vydal ze sebe prapodivné zvuky. Ihned jsem i němu přiskočil a podával mu kapesník, neboť se mu z nosu spustila krev. Bože můj, čím jsem si tohle zasloužil. „Promiň, nechtěl jsem tě praštit" řekl jsem nervózně a pomáhal mu udržet rovnováhu, kterou v důsledku šoku a otřesení poněkud ztratil. „V...poho... Au..." Vydal ze sebe. Bylo to srandovní. Kapesník měl přitisknutý k nosu a díky tomu mluvil jako pod vodou. No... Možná se trochu topil, ale ne ve vodě. Krev z nosu mu pořádně valila a já tam stál jako tvrdé Y a nevěděl, či bude horší skočit z okna, nebo strčit hlavu do hajzlu. Jakmile jsem si ale vzpomněl na ehm...přitažlivý vzhled místních hajzlíků, v případě nutnosti bych volil radši to okno. Mate mezitím zaplul na záchody a sklonil se nad umyvadlem, kde se snažil dát si nos trochu do pořádku.

„Ehm...Měl by jsi jít na ošetřovnu jestli to nemáš... no to... zlomený... Eh... no... já už musím...ahoj..."rozloučil jsem se s ním stylem „největší debil" a znechucený sám sebou jsem se šoural do třídy. Ještě jedna hodina a pak klid.

Uprostřed mého rozjímaní mě vyrušila moje myšlenka, že na Dashiho před tou školou teda počkám. S tímhle vědomím, jsem hned po konci hodiny zamířil do šaten. Po vyzvednutí své skromné garderoby jsem se vydal před hlavní budovu. Nemusel jsem tam moc dlouho stepovat, protože Dashi se za pár minut objevil. Má štěstí, v tomhle počastí sem neměl náladu na něho čekat, ať už mi chtěl říct cokoliv. Jakmile došel ke mně, ještě se otočil na Luka a s úsměvem mu zamával. Odfrkl jsem si a hned se obrátil a vyrazil na cestu. At se tu s ním třeba přede všema ucumlá k smrti, já to vidět nemusím. Dashi mě po chvíli doběhl a bok po boku jsme vyrazili k němu domů. Cesta byla tichá, nikomu z nás se evidentně mluvit nechtělo, byl jsem za to rád. Dashi nebydlel daleko, proto jsme byli u něho za chvilku a mezitím co odemykal, jsem si připomínal tu noc. Bylo to naposledy, co jsem tu stál. Vešli jsme dovnitř a já se sezul a šel do jeho pokoje. Skočil jsem do jeho postele a pohodlně se rozvalil. Na nějaké formálnosti jsem zvysoka kašlal. Dashi si lehl vedle mě, ale z důvodu toho, že jsem zabíral celou postel, bych to nazval, že si lehl spíš na mě.

„Fajn, tak cos mi to teda chtěl říct?"

„O Lukovi... A promiň, že jsem se s tebou vůbec nebavil." Povzdychl si a natočil hlavu ke mně.

„Hm," řekl jsem jen a podíval se mu do očí. Vypadaly šťastně, i když někde v pozadí sem viděl, že je smutný. Opravdu bych to rád věděl, a proto jsem ho němě, kývnutím hlavy, popohnal, aby začal mluvit. Dashi se nadechl z plných plic a spustil.

- Luu