Yaoi#1 - Ree&Mate

Přespání

Dashi nebyl úplně ochotný mi říct co se stalo. Proto jsem to prozatím nechal být. Stejně to z něho dostanu. Celý den jsem prospal a nějak nevnímal dění kolem mě, a když jsem měl odpovědět v matice kolik je jakýsi příklad, mí inteligentní spolužáci mi poradili, ať řeknu varlata a já, totálně v jiném světě jsem nahlas vykřikoval mužské... ehm... příslušenství, myslící si, že jsme v biologii. Očividně ne. Učitel to komentoval tím, že si to mám nechat na víkend pro nějakou svou „bič" jak řekl, snažíc se být na úrovni puberťáka, ale spíš si tím vysloužil pokárání od vlastních žáků, že je sprostý a učí nás čuňačinky.

Na obědě jsem si sedl na svůj oblíbený stůl daleko od ostatních. Po chvíli přišel Dashi s větou, jestli se ke mně nemůže posadit a já s radostí svolil. Po důkladném „zčekování" (jak by řekl náš učitel) jídelny, jsem dospěl k závěru, že něco je tu špatně. Luko seděl na opačné straně celé místnosti a cpal do sebe banán, velmi originálním způsobem a to se slupkou a výrazem těžce slaboduchého jedince, Dashi se snažil oloupat pomeranč lžičkou a Mateovi se chtělo v řadě očividně velmi na záchod. Zbytek jídelny, včetně Paní vážené Slaniny přilepené na stropě se svým osazenstvem v podobě gumových medvídků, se zdál být absolutně normální, i když, koho by napadlo uspořádat soutěž, kdo si narve více kaše do kalhot? Taky musím někdy zkusit.

„Dashi?" Začal jsem, s plánem na příští víkend, uspořádat již jmenovanou soutěž.

„Kurva! Co s tím je?!" Nasraně se snažil dodrbat pomeranč, teď už druhým koncem lžičky. Bylo mi jasné, že mé kašové radovánky se konat nebudou, nebo aspoň ne do té doby, dokud nezjistím, co se Dashimu stalo. Oparně jsem mu vzal z ruky pomeranč a začal ho loupat. Hlava se mu svezla na desku stolu a svoje prsty si zapletl do vlasů. Hm... Podával jsem mu naloupané měsíčky a on si je poslušně bral a strkal do pusy. Pochvíli se málem začal dávit.

„Etoo... Dashi? Máš to kousat." Nadhodil jsem opatrně a on ze sebe vydral neidentifikovatelný pazvuk, podobající se jelenu v říji. Co se stalo proboha? Neodvážil jsem se ho zeptat. Zvedl jsem se a začal odnášet tácky.

„Pojď" řekl jsem a Dashi se pomalu zvedl ze židle a vydal se za mnou. Po návštěvě šatny jsme společně vyrazili domů. Na dveřích školy byl plakát, že se v okolí koná pouť.

„Dashíku? Nechtěl bys tam jít? Přišel bys na jiné myšlenky, ať už se stalo cokoliv." Zeptal jsem se a starostlivě na něho pohlédl.

„Ale jo proč ne... Mohl bych dneska přespat u tebe? Nechci být doma sám..." Opatrně se zeptal a sklopil hlavu.

„Já myslím, že by to šlo, rozložíme si v obýváku ok? Mám doma ještě nějaký popcorn a filmy...Takže... za hoďku u nás? Zítra bychom šli na tu pouť..."

„Jo fajn... Zatím ahoj..." Otočil a šouravým, malátným krokem se šinul směrem domů. Já se taky vydal do „svého" bytečku, za pár minut jsem tam byl, hodil tašku do rohu, zšikanoval bratříčka a šel připravit dnešní nocleh. Pěkně jsem postlal sedačku a vše připravil, zbytek času jsem strávil u telky.

Když Dashi zazvonil, rychle jsem seběhl dolů, vzal mu batoh a zamířil nahoru. Jeho věci jsem hodil vedle sedačky a zeptal se ho, co budeme dělat.

„Já nevím... Pod na Youtube, něco najdem..."

Nakonec jsme skončili u nějakého anime s žánrem yaoi, bylo to trochu divný, ale pro nás myslím dostačující, Dashík měl stejně celou dobu nepřítomný výraz. Kolem devíti večer jsme si udělali popcorn a zapli nějakej horor, popravdě byl nic moc ale i tak jsme se na sebe tlačili.

Po dvou hodinách jsme šli spát, přikryl jsem se a Dashi se na mě natiskl.

„Povíš mi, co se teda stalo?" začal jsem opatrně a pohladil ho ve vlasech. V tu chvíli se hrozně rozvzlykal a drtil mi v pěsti triko.

„T-to je v pohodě, já... j-jen jsem se pohádal s Lukem, asi k sobě vážně nepatříme." Vykoktal. Utřel jsem mu slzy.

„To neříkej, hádky ke vztahu patří, to se spraví, neboj, uvidíš," snažil jsem se uklidnit a jen ho svíral v náručí. Po chvíli se uklidnil a společně jsme usli.

- Luu