Escape

Chapter 12

Nebylo to tak, že by zmizeli dobrovolně. Ren je k tomu donutil svými útoky, jimiž je zasypával ze všech stran.

JR se tedy nechával unášet a s náhlou bolestí v hrudi, kterou nedokázal identifikovat, tiše plakal. Černé vlasy za ním vlály a motaly se do G-Dragona, před nímž seděl a byl jím objímán. Skleněnýma očima sledoval Renova záda před sebou, jako kdyby v nich viděl svou mizící naději.

Ono slovíčko mizející na Rena vážně sedělo. Mladík se bil jako lev, bránil se a zasazoval údery. Přes to všechno byl ale Ruki silnější a pouze si s ním hrál. A jak už to tak bývá, brzy ho to omrzelo.

Podrážděně zavrčel a tasil dýku, kterou mu bleskově zabodl do břicha.

Impulz. Ten samý impulz bolesti, který pronikl Renem, zažil i Junior Royal. Jeho hlavou probleskly všechny vzpomínky, jako kdyby si až teprve spojil to, kdo to tam vlastně bojuje. Bezmyšlenkovitě zakřičel: ,,Rennie! Utíkej!" Věděl, že jinak zemře.

Minki ztuhl. Mělo to hned dva důvody, ale tím hlavním byl Jonghyunův hlas. Znění jeho slov si neuvědomoval, pouze se otočil za zvukem jeho hlasu. ,,Hyunnie," vydechl, vzápětí se ale musel věnovat opět upířímu vůdci, neboť ten dýku z jeho útrob prudce vytrhl a chystal se k další ráně.

V tom momentě s JRem něco hnulo. Zaryl si nehty do dlaní, než z nich vytekla trocha krve. Měl pocit, že začne křičet, jak ho to bolelo. Ale stálo to za to. Zafungovalo to.

Toho, že se jeho bílá magie změnila na rudou, si musel všimnout každý. Obloha se z tmavé změnila na krvavě rudou, mohl za to jeho nynější stav. Snad celým světem se rozlehl mohutný řev neznámého zvířete, které se začalo drát na zem. Zahřmělo, oblohu rozčísl blesk, za nímž z oblak vylézalo obří stvoření. V první chvíli se mohlo zdát, že to bude podobný drak jako ten Renův, ale to nebyl. Jednalo se o mohutného hada s křídly, jehož záda byla posetá nebezpečně vyhlížejícími ostny. Pohledem hledal toho drobného upíra, který ho vyvolal, ačkoliv byl snad stokrát větší.

,,ZACHRAŇ HO, JORGMUNDE!" vyjekl a seskočil na zem. Po rukou mu tekly krvavé potůčky až moc podobné slzám, které mu kanuly po tváři. Poskládal spoustu dalších pečetí, v momentě se změnil na lehce ozbrojeného válečníka. Jenže nevytáhl to, co obvykle. Místo oblíbených dýk či katany se v jeho dlani zaleskl rudý luk. V rychlosti blesku vytáhl tři šípy a s válečným pokřikem je vypustil. Dva upíři padli.

Stal se z něj ten přesný vraždící stroj, který měl vyvolat válku, přesně jak se o něm psalo.

Když to upíří leader spatřil, bleskově od Rena odskočil a zároveň se tak vyhl jednomu z oněch smrtících šípů. Téměř s až božskou úctou hleděl na Jonghyuna se svým hadem, který mu až neuvěřitelně připomínal hada ze starých egyptských mýtů. Z obou bytostí sálala neuvěřitelná moc a...

Patřila jen jemu.

Ren klesl na kolena, ruku si přiložil k ráně a zamumlal několik slov pro léčivé kouzlo. Bolest se snažil nevnímat, místo toho sledoval Kimovo počínání.

,,Jonghyune..."

,,Jsi můj!" vykřikl Ruki a pozvedl paže k rudé obloze. ,,Celá tvoje existence patří mě. To já tě stvořil, dal ti dar nejcennější. V tvých žilách proudí má krev. A proto..." odmlčel se, na tváři se mu objevil šílený úsměv. Rozhlédl se po Renově armádě a nakonec pohledem zakotvil na samotném Minkim. ,,Znič ty bídné červy, zadupej je do země. A přines mi hlavu jejich vůdce..."

Jonghyun vytáhl další šíp, ačkoliv ho to stálo dost sil. Něco uvnitř něj ho přemáhalo a mátlo mu hlavu. Kdo že byl nepřítel a kdo je přítel? Komu má sloužit? Komu má pomoci? Bylo pro něj mnoho otázek, jeho zrak se míhal mezi raněným Renem a Rukim, jehož oči se mu vrývaly do duše. Chtěl podlehnout, poddat se a poslechnout, až tak vábivé to bylo.