Escape

Chapter 2

Ren zůstal před obrovskými dveřmi zcela sám. Naprázdno polkl, přistoupil blíž a lehounce zaklepal. Doufal, že má GD pravdu a Hyunnie už se na něj zlobit nebude.

,,Dále," řekl kdosi zpoza dveří. Ren váhavě vstoupil dovnitř a pečlivě za sebou zavřel. Naskytl se mu zvláštní pohled; Jonghyun ležel na obrovské posteli s nebesy, na kterou by se vešlo nejméně sedm lidí. Polehával na boku, ozařován příjemným světlem pochodní, v jejichž světle se leska jeho kůže. Ano, kůže, nic na sobě neměl. Od pasu dolů ho pokrývala pouze slabá pokrývka. Pohled upíral na předmět před sebou a pomalu v něm listoval. Mladšímu muselo dojít, že se jedná o knihu.

,,Ehm... Dobrý večer," vysoukal ze sebe stydlivě mladší, snažil se na něj nekoukat. Tvář odvracel kvůli tomuhle, ale taky díky faktu, že byl celý rudý. Nedokázal si prostě pomoct.

,,Nemusíš být tak formální," promluvil k němu JR a knihu zaklapl. Ohlédl se na něj a pomalu se posadil. Chvilku ho pozoroval, než mu hlasem i gestem naznačil, že má jít k němu.

Nyní už Ren neměl na vybranou, prostě se na něj podívat musel. Pomalu dotlapkal až k němu, snažil se mu dívat jen do obličeje. Nebylo by přeci slušné, kdyby ho očumoval.

,,Nemusíš se mě bát," pravil Jonghyun a opřel se loktem o koleno. Hlavu si opřel do dlaně, ve tváři mu pohrával jemný úsměv. ,,Já tě nekousnu. Tedy asi..." Dělal si z něj samozřejmě legraci.

Ren povytáhl obočí. Asi? No, doufal, že se to nestane. Onen vtip samozřejmě nepochopil. ,,Já... Rád bych vám poděkoval za záchranu. Kdybyste vy a G-Dragon nepřišli, tak..."

,,Tak by vás sežrala buďto chiméra nebo něco jiného," dokončil za něj Jonghyun. Culil se u toho jako idiot. ,,Já vím, já vím, jsme úžasní. Moc dobře to víme, nemusíš nám to říkat... a víme, že jsi vděčný. Popravdě, myslím, že se GD zamiloval," rozchechtal se. ,,Ne, to zas kecám. Ale na tom tvým přítelíčkovi může oči nechat..."

Minki se zamyslel. ,,Na tom něco bude," usoudil. ,,Vypadalo to, jako by mě od něj nejradši vystrnadil," usmál se. ,,A ano, ta chiméra by nás sežrala. A úžasní jste taky."

,,Děkuji, děkuji." Jonghyun předvedl něco jako poctěnou úklonu, načež sebou flákl do tuny polštářů. Opravdu si tu žil jako král. Moc dlouho mu to ovšem nevydrželo a již po pár vteřinách se znovu zvedl. Tentokrát ze sebe odhrnul deku a odhalil tak něco naprosto nečekaného - že na sobě má kalhoty.

To Minkiho dost překvapilo, myslel, že je starší nahý. Dost se mu ulevilo, že tomu tak není. ,,Uhm... Proč jste se mnou chtěl mluvit?" zeptal se opatrně.

,,Nechtěl jsem s tebou mluvit, ty se mnou dneska budeš spát," ohlásil mu starší zcela klidně a popadl svou knihu. Odnesl si ji na jeden z mnoha stolků, kde se jich válelo asi dalších deset. ,,Protože zatím nejsou jiné pokoje. Je nás tu moc. Bude se to muset nějak vymyslet, jup?"

Blondýnek vykulil oči. Spát? Pochopil to jinak, než jak to Jonghyun původně myslel. Vždyť se znají sotva půl hodiny! Nemůže s ním přeci spát! To se nedělá...

,,Tak jo, šup do postele," pokynul mu JR hned poté, co si urovnal knihy a došel k jedné ze skříní. Vytáhnul z ní tmavé kalhoty velice podobné těm svým. Vlastně to byly úplně ty samé. Hodil je po Renovi. ,,Obleč si toto. Je tu teplo, takže je to v pohodě. A rozhodně je to pohodlnější."

Ren na ten kus oblečení chvíli nervózně koukal a žmoulal ho v ruce, nakonec ale přece jen poslechl, i když se mu do toho moc nechtělo. Opatrně si přes hlavu přetáhl tričko, složil ho a položil ho na zem. Jakmile se ale dotkl lemu kalhot, zarazil se. ,,Mohl... mohl byste se prosím na chvíli otočit?"