Escape

Chapter 14

Předposlední šást, yeeey^^

V Renově/Jonghyunově pokoji

Hyunnie byl stále trochu zmatený z onoho polibku, jímž ho Ren dokonale uklidnil. Na svých rtech stále cítil ty jeho, občas se jich i dotkl špičkami prstů, aby se ujistil, že ho Ren nelíbá. Bylo to pro něj matoucí. Navíc si vůbec nemohl vzpomenout, kam Lena říkal, že si to skočí, tak se ho ze zvědavosti rozhodl sledovat. Jeho orientační nesmysl byl na místě a on se už po druhé zatáčce dokázal ztratit.

Když se Ren vrátil do pokoje, prodělal srdeční zástavu. Hyunnie zmizel! Začal zděšeně pobíhat po pokoji a pak vyběhl ven. Musí ho najít, než se mu něco stane.

JRovi se nějakým záhadným způsobem podařilo přijít na to, jak se chodí po nohou, takže tímto způsobem vyběhl až ven. Bylo to zvláštní, nikdo mu nestál v cestě, nikde prostě nikdo nebyl.

,,Hyunnie! Hyunnie!" křičel Minki z plných plic a proběhl snad celou budovu. Hledaného ale nenašel. ,,Hyunnie, kdepak jsi?"

Ten posedával u vchodu do podzemí a klacíkem si maloval do písečku. Byla to sice čáranice, ale pokoušel se nakreslit svou Lenu, jak ho drží za packu, a celý tento obrázek byl ohraničen velkým srdíčkem.

Rennie už byl celý zoufalý, v očích se mu třpytily slzičky, když ho napadlo, podívat se ven.

Jakmile vyšel a spatřil dlouhovláska (zase bez kalhot), nesmírně si oddechl. ,,Hyunnie!" vypískl a vrhl se mu kolem.krku. ,,Kampak jsi zmizel?"

,,Já kleslit já a Lena," zamumlal Jonghyun s nevinnou tvářičkou a schválně uskočil tak, že ho Ren nemohl chytit. Dal si pěkně na hubu, čemuž se JR pobaveně rozesmál a odskočil znovu o kus dál. ,,Já chtít hlát!"

,,Hrát?" povytáhl Ren obočí. ,,A na co hrát?" zeptal se, zatímco se doplazil až k obrázku a prohlédl si ho. Začal se debilně usmívat. Bylo to strašně roztomilé. ,,Máš to krásné," zarazil se. ,,Počkat... Proč mám sakra prsa?!"

,,Hehe," uculil se Jonghyun a vyplázl na něj jazyk. ,,Chytej ma!" křikl na něj, načež vyskočil. Vlastně netušil, proč to udělal, ale instinkt mu to poradil. Došel do další fáze vývoje - ve vzduchu se část jeho kůže na zádech bezbolestně roztrhla a JRovi se objevila obrovitá černá křídla. Každé z blanitých křídel muselo mít minimálně dva metry, roztomilý Hyunnie teď působil spíše jako netopýr. Děsivý netopýr.

Ren sebou při onom pohledu znovu sekl, tentokrát na záda. Tohle na něj bylo moc. Co se to tu děje?

Zmohl se jen na prosté: ,,Takhle tě nechytnu... Lítat neumím. Jak jsi to udělal."

,,To samo, hehe," uchechtl se Jonghyun.

,,Samo? Tak já to taky zkusím," zasmál se Ren a vyškrábal se na nohy. Vyskočil a pak... Se stalo něco, co nikdo nečekal...

...

...

Spadl zpátky na zem!

Jonghyun se jeho pokusu zasmál a opatrně se snesl na zem. Měl pocit, jako kdyby tak křídla byla jeho součástí už od narození. Byla tak nepřirozeně lehká a on sám se cítil tak lehce, že mu bylo do zpěvu. Tohle se mu líbilo.

Ren se ho chytil za packy a přitulil se k němu. ,,Už se prosím nikdy neztrácej... Bál jsem se o tebe," zašeptal.

,,Neboj... tebe přeci nikdy neopustím..." špitl Jonghyun, křídla složil a ochranitelsky ho objal. Dříve by si nejspíše dovolil více, ale teď se jen svými rty otřel o jeho tvář a něco pěkného mu zašeptal do ucha.