teacher /h.s. cz/

67) proslov✔️

Ahoj všichni máme tu poslední kapitolu a pak už jen epilog:(
Ale!! Já jsem s touhle kapitolou nadmíru spokojená, mám z ní strašnou radost♥♥
Enjoy & love u all<33
-A

Nervózně jsem stála před zrdcadlem a upravovala jsem si tu srandovní čepičku, která mi absolutně vůbec nesluší.

,,Sluší ti to prosímtě." Zasmála se za mnou Jessica.

,,Jo, sluší ti to." Souhlasil Loui.

Lehce jsem se usmála, protože byli po dlouhé době v jedné místnosti a nehádali se spolu.

,,Díky. Jste skvělý. Ale stejně jsem nervózní." Přiznala jsem se a oni se oba usmáli.

,,Nemáš čeho. Jen řekneš pár keců a je to." Mrkl Louis a pokrčil rameny. Jemu se to lehce řekne.

,,Děcka, jdeme!" Křikla mamka ze zdola. Koukla jsem na moje dva nejlepší kamarádi a oni kývli na náznak, že jdeme. Povzdechla jsem si, vzala jsem si papír, na kterém mám svou řeč a šli jsme dolů.

Mamka nás nespočetně krát vyfotila a i s babičkou jsme šli do auta. Nějak jsme se tam namačkali a mohli jsme vyjet.

Přijeli jsme ke škole, kde už byli snad všichni moji spolužáci a taky ostatní z nižších ročníků. Samozřejmě naše parta přišla jako poslední.

Se všemi jsme se přivítali a s Louisem a Jessicou jsme si šli sednou do přední řady k našim spolužákům.

Zbývalo pět minut do začátku, než nám začnou dávat diplomy a podobně.

Ředitel mi řekl, že půjdu jako poslední a řeknu moji řeč. Rozhodla jsem si ji ještě jednou přečíst. Vytáhla jsem z kapsy papír a v duchu jsem četla.

Tohle pro nás všechny byl velice náročný rok. Známky, maturita, co si oblečeme na ples.. každopádně jsme to všichni zvládli a já na nás všechny jsme pyšná, protože většina mých spolužáků na to nevypadala. Za náma je pryč další etapa života a já jsem ráda, že jsem ji prožila právě tady a právě s vámi všemi. Za to vám chci poděkovat a popřát do budoucna hodně štěstí. 

Povzdechla jsem si. Přišlo mi to takové suché, okoukané. Ale přesto doufám, že to někoho zahřeje u srdce.

,,Takže dobrý den." Promluvil najednou do mikrofonu ředitel. Vzhlédla jsem k pódiu. Už to začíná, sakra.

,,Miluju vás lidi." Koukla jsem na Jessicu a Louiho.

,,My tebe taky." Řekli naráz a já se usmála.

,,Chtěl bych vás tu všechny přivítat a poděkovat, že jste přišli. Jak většina z vás dobře ví, nejsem nejlepší řečník." Zasmál se a s ním i ostatní.
,,Takže bych přešel rovnou na věc." Řekl a začal vyvolávat jména mých spolužáků.

,,Louis Tomlinson." Řekl a já se podívala na Louise. Usmála jsem se na něj.

Lou se sebejistě zvedl a šel na pódium. Podal si s ředitelem ruku.

,,Gratuluju k ukončení střední školy a také k přijetí na Carnegie Mellon University." Řekl a podal mu diplom.

,,Děkuju." Řekl Loui a my s Jessicou začaly jásat.

,,To je náš kluk!" Křikla jsem a on se zasmál. Pořád nedokážu pochopit, jak se to hovado mohlo dostat na takovou školu.

Potom volali i Jessicu, která se společně se mnou dostala na Oxford.

Po několika dalších spolužácích jsem byla na řadě já.

,,Teď prosím přivítejte nejlepší studentku tohoto roku, Tiffany Parker." Řekl ředitel a pár lidí začalo tleskat.

Nejistě jsem se zvedla a šla jsem na pódium.

Ředitel se usmál, úsměv jsem mu opětovala.

,,Gratuluji k přijetí na Oxford, stejně jako Jessice." Řekl a já poděkovala.

,,Teď nám slečna Parkerová řekne pár slov na závěr." Prohlásil ředitel a já šla k menšímu pultíku.

Rozhlédla jsem se a všimla jsem si Gemmi s Anne. Usmála jsem se. Vytáhla jsem papír a už jsem se nadechovala, že něco řeknu, ale pak jsem si to rozmyslela a zmuchlala jsem papír. Koukla jsem de na všechny ty lidi, kteří netrpělivě vyčkávali až něco řeknu.

,,Měla jsem člověka, který mě před osmi měsíci hodně inspiroval. A vlastně za těch osm měsíců jsem zabrala a můj jediný cíl bylo odmaturovat. Ten člověk pro mne znamenal opravdu hodně, jsem mu vděčná za hodně věcí. Za lásku, inspiraci... a dobrý sex, ale to tady asi nikdo slyšet nechce." Zasmála jsem se a ostatní taky. ,,Zkrátka chci říct, že důležitá je motivace. Potom dokážete vše. Takže pokud na mě teď koukáš-" vzhlédla jsem k nebi, ,,-chci, aby si věděl, že tě pořád miluju." V očích jsem měla slzy.

Koukla jsem před sebe a všichni byli ticho. Byla jsem nervózní, když nikdo nic neříkal. Nikdo netleskal ani nejásal.

Jen jsem stála před všemi a přišla si jako malá ryba ve velkém rybníku. Jako kdybych něco řekla špatně.

,,Já tě taky miluju!" Ozvalo se najednou z davu a já se zamračila.

Všimla jsem si toho kučeravého kluka, který šel směrem ke mně. Dala jsem si ruce před pusu a začala jsem nekontrolovatelně brečet. Všichni se otočili na Harryho a já seskočila z pódia. Rozběhla jsem se k němu a prudce jsem narazila do jeho hrudi.

Pevně jsem ho objala. Zase jsem cítila jeho vůni, cítila jsem pocit bezpečí.

,,Co tady do prdele děláš." Řekla jsem a koukla jsem mu do očí.

,,Přišel se kouknout na to, jak jsi to všechno zvládla." Řekl prostě.

,,A-ale vždyť jsi měl být-" Šeptla jsem, ale větu nedokončila.

,,Chemoterapie zabraly. Doktor řekl, že mi už nic nehrozí. Prozatím. Takže tě tu hodlám ještě dlouho otravovat." Řekl a já se pořád brečela.

,,Na co čekáš? Už mě polib, maturantko." Zasmál se a já se přisála na jeho rty. Byly snad ještě jemnější než předtím.

Ozval se potlesk a hvízdání na které jsem celou dobu čekala. Odtrhla jsem se od Harryho a koukla jsem se do jeho očí.

,,Už nebreč, jsem tady." Řekl a já se usmála.