Hobitka: Neočekávaná cesta ✔

2. Pečení trpaslíci

Paprsky ranního slunce se už prodírají skrz okna do nory jisté Arwen Pytlíkové. Ta začne pomalu otevírat své rozespalé oči. Vzpomene si na svůj sen, který té noci měla. Zdálo se jí, že se v jejím domě shromáždili trpaslíci a nabídli jí, ať se s nimi vydá na dlouhou cestu k Osamělé Hoře. To je tak absurdní, řekne si a na místě slíbí, že už nebude číst tolik knih. Pak to takhle dopadá. Když se rozhlédne kolem sebe, zjistí, že není ve své útulné měkké posteli, ale leží na zemi vedle své pohovky. Že by byla náměsíčná? Rozhlédne se po místnosti. Nevidí nic neobvyklého, až do chvíle, kdy její pozornost upoutá nějaká listina na stolku vlevo od ní.

Pomalu se zvedne a když se pořádně podívá na papír, všechno z předešlé noci se jí vybaví. Jak ji doopravdy navštívili trpaslíci a vyjedli jí celou spižírnu. Zjistí, že ta listina je vlastně smlouva, kterou měla podepsat, kdyby se rozhodla jet s nimi. Když ji chce otevřít, vypadne z ní malý lísteček. Je na něm toto:

Drahá Arwen,
všem je nám moc líto, že jsi nepřijala naši nabídku a tudíž jsme museli odjet bez tebe. Kdyby sis to přece jen rozmyslela a chtěla se přidat do Společenstva Thorina Pavézy a pomohla nám osvobodit naši vlast, stačí jen podepsat tuto smlouvu.
Budeme na tebe čekat v hospodě U zeleného draka v Povodí. V jedenáct hodin odcházíme a necháme Kraj za sebou. Jestli neprojdeš, už o nás, jak řekl Gandalf, nikdy neuslyšíš.

Pak se tam všichni trpaslíci podepsali, až na jednoho. Až na Thorina. Ten asi nedával vůbec šanci tomu, že by se Arwen rozhodla jet. Hlavně on namítal, že by to s nimi v divočině nezvládla.

Možná právě z toho důvodu Arwen udělala to, co udělala. Podívá se na hodiny na stěně a zjistí, že je už přesně jedenáct hodin. To v žádném případě nemá šanci stihnout, ale ji to nezastaví. Rychle si na sebe vezme uplé černé kalhoty a košili. Nějaké náhradní věci si vezme do svého cestovního vaku, který si kdysi ušila, a který jí způsobil několik škrábanců od jehly na rukou. Sbalí si ještě nějaké to jídlo, které jí kupodivu zůstalo i po návštěvě trpaslíků.

Pak co nejrychleji vyběhne ze své nory. Její sousedé, kteří většinou sedí na lavičkách u svých Nor a pokuřují z dýmky, se na ni překvapeně až pohoršeně dívají. To je ale dívce jedno. Jediné, na co teď myslí, je, jestli se tam dostane včas. I kdyby ne, je rozhodnutá běžet klidně i několik mil, aby společenstvo dohonila. Vůbec nechápe, kde se v ní taková touha po dobrodružství vzala. Je sice pravda, že když bývala mladá, vždy snila, že se zaplete do nějakého dobrodružství, ale teď už si myslela, že ty časy jsou dávno pryč.

Když doběhne po asi deseti minutách do hostince, trpaslíci už jsou pryč. A tak zavolá na hostinského a zeptá se jej, na jakou stranu trpaslíci šli. Hostinský jí kupodivu poradí a ani se nezeptá, proč to chce vědět. Arwen nad tím jen zakroutí hlavou, poděkuje mu a vydá se bohužel pěšky na cestu.

Tak putuje několik dní, jí jen titěrné snídaně a večeře, což je oproti jejímu dosavadnímu stylu stravování dost velká změna. Hobiti totiž jí velmi vydatně až šestkrát za jeden den. Hodin na odpočinek taky moc nemá, protože se nechce nikde zdržovat moc dlouho.

Jednoho dne začne hrozný slejvák a Arwen začne litovat toho, že vůbec někam šla. Vždyť ani nevím, jestli jdu správně, říkala si pořád dokola a sem tam přidala i nějakou tu nadávku, když třeba uklouzla po mokrém listí a zamířila k zemi. Ona nikdy nepadala, jen si neúmyslně lehala na zem. Když se začne stmívat, rozhodne se zastavit a schovat se do lesa na nějaké suché místo. To je ale velmi obtížné, neboť je silný vítr, takže všechny kapky, které se zachytily na listech stromů, se vydávají dál dolů a smáčí i ten malý kousek země, který byl před chvílí ještě suchý. Pak ale upoutá Arwenin pohled něco v dálce. Začíná to mezi stromy a postupuje to výš a výš po obloze. Vypadá to trochu jako oheň. Dívku napadne, že by to třeba mohlo být společenství trpaslíků,a tak se s novou nadějí a energií vydá směrem k místu, odkud světlo vychází.