Hobitka: Neočekávaná cesta ✔

3. Jedna velká rodina

„Pojďme pryč z tohohle prokletého místa," navrhne Balin, který vypadá v této zlobří jeskyni dost nesvůj. Trpaslíci souhlasí a tak už za chvíli stojí u svých koní. Tady se celkem nesvá cítí zase Arwen, protože bude muset asi jít celou jejich dlouhou cestu pěšky. Ne, že by chodila pomalu, to spíš naopak, ale rozhodně se nemohla rovnat s rychlostí koní. Naštěstí jí trpaslíci osedlají jednoho poníka, který dosud vezl jen nějaká zavazadla. Trpaslíci jsou opravdu zvláštní stvoření, pomyslí si Arwen. Někdy jsou nepřátelští a bojechtiví a jindy zase milí a vlídní.

Když vyrazí na cestu, všichni mlčí. Asi na ně pravě dolehl pocit nebezpečí, které na ně teď číhalo ze všech stran. Dívka zakončovala ten podivuhodný průvod a snažila se aspoň částečně překonat svůj strach z jízdy na ponících. V jednu chvíli se ale vedle ní objeví postava se špičatým kloboukem.

„Jsem rád, že jste se rozhodla vstoupit do společenství," promluví a ona se na něj překvapeně podívá „Ale je škoda, že jste přišla tak pozdě. Trpaslíci se totiž začali vsázet, jestli přijdete nebo ne. Já samozřejmě vsadil na vás," pokračoval „ale když jste do jedenácti nepřišla, bralo se to jako že se do společenstva nepřidáte," vysvětlí jí Gandalf a ona se usměje.

Rozhlédne se po ostatních trpaslících a její pohled spočine na Thorinovi.

„Proč se chová tak chladně?" vylétne jí z pusy otázka na kterou myslí dřív, než ji stihne zastavit.

„Kdo, Thorin?" zeptá se čaroděj a ona přikývne „No, inu, Thorin je prostě takový. Od té doby, co jemu a jeho lidu vzal drak domov, se začal na svět dívat úplně jinak. Naučil se chovat jako správný král,"

„Jako správný král? Tím, že se do mě pořád navazuje?" Gandalf se na ni jen usměje.

„Víte, trpaslíci jsou velmi komplikovaná stvoření. Někdy dělají úplný opak toho, co opravdu chtějí,"

„Ale proč?" zeptá se nechápavě Arwen.

„Na to neznám odpověď ani já sám," přizná čaroděj.

Dalších několik dní dívka konečně pocítí, jaké to je být na takové dlouhé výpravě. Jaké je, když je člověk tak daleko od své útulné nory. Trpaslíkům začnou docházet zásoby a tak mají jen titěrné snídaně, nemluvě o večeřích. Dívka je na to ale celkem zvyklá. Už jako malá si navykla na malé přiděly jídla, takže to pro ni časem nebyl až takový problém. Naproti tomu například Bombura to trápilo opravdu dost.

Jednoho dne musí výprava přebrodit nějakou řeku. Thorin jde jako vždy vpředu a právě o něčem diskutuje s Gandalfem. Arwen uzavírá jejich skromný průvod a dívá se kolem sebe jako právě narozené dítě. Vypadá to tu totiž úplně jinak než na dně pytle. Slunce je tu mnohem jasnější a silnější. Koně pomalu vkročí do ledové vody. Arwen svého poníka v duchu lituje a povzbuzuje ho, aby se ani jednou nezastavil. Za těch několik dní mezi nimi vzniklo opravdu zvláštní pouto. Druhý břeh byl hrozně strmý a kluzký, takže museli za chvíli všichni seskočit z koní. V té chvíli dívka zahlédne velikou horu, jak ční do nebe a na jejich vrcholcích je dokonce i sníh. Zaraduje se. To určitě musí být cíl jejich výpravy.

„To je ta Hora?" zeptá se jednoho z trpaslíků ale ten se jen pobaveně usměje.

„Osamělá hora? Ne, jak tě něco takového napadlo? To je jen začátek Mlžných hor," odpoví jí a ona se zachmuří. Ještě víc začne litovat svého rozhodnutí vydat se na nějaké dobrodružství. Nemluvě o tom, že se mezi trpaslíky cítí taková, ani nevím jak to říct... odlišná. Oni se pořád baví o cestách, které podnikali za ten čas, co se viděli naposledy. Arwen ale nikde nikdy nebyla. Vždycky si jen četla staré příběhy, které pak dávala do veršů. Několikrát se vydala na konec kraje, vyslechnout si příběhy od různých poutníků, ale sama se nikam nevydala. Možná za to mohlo to, že byla hobitka nebo její strach z dlouhých cest bez spánku a dobrého jídla.